Vědecký výzkum a politická moc
původní text v angličtině: http://www.arvindguptatoys.com/arvindgupta/MilitantObserver.pdf
V českém prostředí se tzv. militantnímu výzkumu nevěnuje velká pozornost. Přináším proto překlad článku, který se snaží podat jeho základy. Má již samozřejmě svá léta, ale v mnohém je stále aktuální.
Účelem tohoto dokumentu IDAC je systematicky presentovat metodologii militantního pozorovatele. Jedná se o metodologii, která nám nabízí nástroj vhodný pro náš boj/výzkum. Dříve než přikročíme k jádru věci, bude nicméně dobré objasnit, co máme na mysli, když [v našem kontextu] užíváme slovo „výzkum”.
Mnoho lidí má slovo „výzkum“ spojené s rozsáhlou abstraktní vědeckou prací, která je obvykle presentována tajemným jazykem specialisty, kteří se potýkají s určitými úzce vymezenými tématy. Dlouhodobé výzkumné projekty jsou obvykle vedeny pod záštitou university, kde také často nerepresentují nic víc, než naplnění akademických regulí a pravidel nutných k získání akademických hodností a titulů. A dokonce navzdory všem „znalostem”, které tyto práce představují, není výjimkou, že po té, co jsou seriozním způsobem odpresentovány, se následně potichu odeberou na odpočinek do šuplíků nebo na polic universitních knihoven.
V současnosti ovšem vedle tohoto „bezcenného” výzkumu najdeme i jiný typ výzkumu, který má mnohem přesnější, specifičtější a utilitárnější (účelnější) cíle. Nesčetné nadace a instituce – od vládních agentur až k těm založeným nadnárodními korporacemi – připravují náročné výzkumné projekty, aby lépe porozuměly tzv. „nešťastným” nebo „neprivilegovaným” sociálním skupinám.
Takže ve Třetím světě nalezneme experty na rozvojové projekty zabývající se studiem Indiánů, rolníků, kmenových populací nebo obyvatel slumů. V Severní Americe specialisté ze všech odvětví společenských věd analyzují vzorce chování etnických minorit. V Západní Evropě se zdá, že se nejoblíbenějšími tématy studia stali migrující dělníci (lidé stěhující se za prací), rebelující mládež nebo regionální hnutí usilující o kulturní a politickou autonomii.
Témata se různí, ale téměř všude jsou opakovány tytéž vzorce. Utlačovaní jsou identifikováni, analyzováni, přeměřeni, rozpitváni a [následně] z vnějšku naprogramováni utlačovatelem prostřednictvím jeho zástupců [v komunitě utlačovaných].
Utlačovatelé za pomoci své vědy určují cíle výzkumu a metodologie, jež mají být sledovány. Výsledky nejsou nadto prakticky nikdy probírány nebo jen sděleny osobám, kterých se přímo týkají, tedy utlačovaným. Výzkum je vždy činěn „na nich”, což znamená „bez nich”.
„Pozorované” skupiny se stále častěji stávají pouhými předměty studia a tak odpovídají na dotazy výzkumníků bez toho, aby věděly, že jejich odpovědi budou využity k tomu, aby byli lépe poznány a bylo je možno lépe ovládat. Jak řekl latinskoamerický sociolog Gonzalez Casanova, zkoumané problémy nejsou v žádném případě problémy utlačovaných, jsou to spíše samotní utlačovaní, kdo je zkoumán jako problém. (1) Například programy financované severoamerickými universitami a nadacemi provádějící v Latinské Americe výzkum „nonkonformity”, mají za cíl zavést konkrétní mechanismy namířené proti „nonkonformním”. Podobným způsobem programy zaměřené na plodnost žen otevírají cestu pro programy kontroly porodnosti. (2)
V IDAC nemáme ani profesionální výzkumníky ani žádné specialisty, kteří by se zaměřovali na určitá témata, která by jim byla reservována pro jejich vlastní soukromou hru. V našich textech se snažíme zobrazovat naše každodenní angažování se v [konkrétních] činnostech a toto angažmá reflektovat. Pokoušíme se tuto činnost představit v co nejjasnějším světle v naději, že to může posloužit jako referenční bod nebo jako nástroj pro jiné skupiny, které sdílejí problémy podobné těm našim, [použitelný i] pro jejich vlastní specifickou situaci.
Odkud tedy pramení naše potřeba se výzkumu věnovat? A jak se tento výzkum vztahuje k naší práci jako celku? Odpověď na tyto otázky vyrůstá z konkrétní zkušenosti. Je to právě naše zapojení se do různých procesů společenských změn, které si vyžaduje provádění výzkumu. Dalo by se říci, že jsme v důsledku naší angažovanosti došli k tomu, že je pro nás nezbytné systematické pochopení reality, ve které se pohybujeme a jejímž podmínkám jsme nuceni čelit. Cílem je jasnější orientace v ní, její nepřetržitá reflexe a obohacení našeho angažmá v pokusu o její změnu.
Je jasné, že takovýto výzkum vztahující se ke každodenním záležitostem a zkušenostem, musí mít jinou povahu než ten prováděný v rámci tradičních společenských věd, a to jak co do obsahu, tak i do formy. Odmítáme přístupy údajně neutrálního a objektivního výzkumu, v jehož rámci jsou utlačovaní studováni z vnějšku, aby mohli být efektivně manipulováni. Pokoušíme se tedy, jak je to jenom možné, uvést do praxe Stavenhagenovu dvojí pozici. Stavenhagen totiž vnímal dvě možné linie systematického výzkumu. Buď musí výzkumník pracovat s utlačovanou skupinou, aby uvnitř skupiny podnítil pochopení, které přispěje k překonání stavu útisku [ve kterém se skupina nachází], nebo pracovat na opačném pólu vztahu dominance, tj. sledovat vládnoucí skupiny a mechanismy prostřednictvím nichž si zajišťují trvání své moci. (3)
Prioritami pro náš boj/výzkum, stejně tak jako pro naše dokumenty je odrážet tuto dvojí perspektivu:-
Analýza mocenských struktur, např. odkrytí mechanismů vykořisťování a závislosti, které „mezinárodní pomoc“ vnucuje Třetímu světu, (Document No.2), studium institucí sociální kontroly, které zajišťují ideologický souhlas v nejrozvinutějších průmyslových společnostech (Document No. 5/6), nebo kritika vzdělávacího systému, (Document No. 8).
Teoretická reflexe postavená na angažování se v dané sociální skupině jako např. analýza ženského hnutí (Document No. J), nebo proces politického vzdělávání u národa Aymara v Peru (Document No. 4).
V naposledy zmíněné kategorii, kdy je výzkum prováděn na základě přímého zapojení se, nám pomáhá metodologie militantního pozorovatele.
Na následujících stránkách proto nabízíme její popis, abychom prozkoumali podmínky pro její užití a vědecký základ na němž spočívá a podívali se také na její pojetí společnosti, společenských věd a role výzkumníka.
Abychom tuto metodologii prozkoumali, musíme začít reflexí, jež bude na samotnou teoretickou výpomoc pohlížet velmi abstraktně. To ovšem vyžaduje úsilí, jemuž se nemůžeme ani nesmíme vyhnout. Aby přestaly být společenské vědy monopolem tzv. expertů a specialistů, musí se utlačované skupiny naučit přivlastnit si je pro sebe a vědecké znalosti/vědomosti a užívat je jako nástroj v procesu boje proti manipulaci a útlaku.
Věda? A k čemu?
Před šesti lety vstoupila noha prvního Američana na povrch Měsíce. Obrázky této události, které byly všude publikovány v krásných barvách časopisu LIFE, vzrušili lidstvo. Dokonce i nezaměstnaní rolníci z Rio de Janeirských slumů sdíleli tuto euforii a na hrdost [na dosažený úspěch]. Rolníci, kteří viděli tyto záběry v televizi nebo v novinách náhle pocítili solidaritu s „vědeckým duchem lidstva”.
Dobývání kosmického prostoru slibovalo skvělou budoucnost, v níž může věda řídit a předvídat vše, kde se kvalifikovaní odborníci stanou jedinými pověřenými pány. Hluboko v každém člověku – nebo přinejmenším ve velké většině – uzrál pocit, že budoucnost má pevný základ, a není dále třeba trpět úzkostí a strachovat se, protože vše může být vysvětleno, ovládnuto, vyzkoušeno; zkrátka jsme neporazitelní. Zdálo se, že věda stojí na prahu, za nímž v lidských srdcích nahradí zkažené náboženství světským snem.
Dnes je tato [kdysi] všeobecná euforie zcela na ústupu. Rakety falického tvaru, které „dobyly” Měsíc, jsou přenechány k prodeji na veřejných aukcích – smetí pro obchody se suvenýry jako modely gondol v Benátkách. Vítězství Vietnamců a arabská výzva učinili konec pocitu bezpečí civilisace, která předstírala, že vyřeší všechny své konflikty za pomoci zázraků vědy a techniky. Úpadek euforie a trhliny, které se v západní civilisaci – tedy civilisaci, která slibovala, že dosáhne ideálního ztělesnění „vědecké racionality” – začaly objevovat, ale znamenaly, že se mohli objevit rovněž ti, kdo s ní nesouhlasili a mohlo se jim dostat slova. Jednalo se o nesouhlasící, kteří v čase, kdy bylo všude proklamováno, že postupujeme vpřed, se odvážili zeptat, kam že to postupujeme a jakou cenu budeme muset za tento pokrok platit.
A tak religiosita, stíhaná vědeckým duchem, dostala šanci se pomstít. Nárůst zájmu o všechny druhy mystických zážitků a zájmu o nadpřirozeno, zvláště viditelný ve Spojených státech, byl reakcí jedinců, kteří se cítili být drceni společností, která se zaštiťovala vlastnictvím „racionálna“.
Je pravda, že tyto „iracionální projevy” neměly nikdy jednoznačný společenský dopad. Pakliže o nich zde hovoříme, je to prostě proto, že představují příznaky anti-racionálního protestu, který vedl k popření rozumu jako takového. A tento postoj individuálního zoufalství odráží zmatek panující mezi pravou racionalitou a její zvrácenou podobou v systému postaveném na tom, co Marcuse nazýval „maximem racionality ve službě iracionálnímu”.
Stejné rozčarování z manipulativní a ničivé vědy se v jiných skupinách projevovalo rozdílným způsobem. Bez toho, aby hledaly útočiště v mysticismu, odmítly všechen intelektualismus a navíc i všechny snahy o dosažení vědeckého pochopení reality. Tyto postoje zahrnují odmítnutí veškerých teoretických zkoumání a postupně vedou k přeceňování významu činu jako takového. Reflexe je vnímána jako ztráta času, nebo jako hračka pro intelektuály, kteří jakožto neangažovaní mají čas na žonglování s myšlenkami.
Proč ale takové rozčarování? Proč se lidé po období nejmimořádnějších vědeckých objevů otočili zády k vědě a celé civilisaci, která vědu vnímala jako svůj základ? Důvod pro vznik takovéto situace je velmi prostý, ale zároveň také velmi komplikovaný: Dobytí Měsíce lidmi v žádném případě neznamenalo, že může kdokoli z nás lépe ovládat svůj život. Právě naopak. Lidé se cítí být stále více zneklidnění podmínkami své každodenní existence a bezmocí je jakkoliv změnit. Kousek po kousku vyplouvá na povrch, že tato ztráta kontroly nad [vlastním] životem přímo vycházela z rostoucí „racionalisace”, kterou do celé společnosti zavedli odborníci, nebo, abychom užili známějšího pojmu, technokraté. (4)
Tato racionalita, nebo přesněji, racionalizace života společnosti, technokratům tak jasná, se běžným smrtelníkům jevila jako skrytá a neprůhledná. Vágním a velice mnohomluvným způsobem řečeno, jsme se cítili vyvlastněni, omezeni ve své autonomii, manipulováni, ovládáni a zneužiti. To bylo obsahem onoho znepokojení.
Řadíme se mezi ty, kdo toto nepohodlí cítí a kdo se snaží nepodlehnout bezmocnosti. Odmítáme jak slepou ofensivu aktivistů (kteří popírají hodnotu teorie pro své angažmá v boji), tak i stažení se do soukromí mystiků. Pokoušíme se utkat s každodenními zmatky, do kterých jsme vrženi a v nichž se musíme pohybovat.
Mezi těmi, kdo cítí potřebu změny, kdo nemůže vystát pasivitu a uniformitu myšlení, které jakoby zevšeobecněly, mezi těmi, kdo chtějí jednat tvůrčím a efektivním způsobem, vyvstává celá škála otázek daná minulými selháními. Musíme tyto zkušenosti analyzovat a pokusit se vzít si z nich poučení. Proto je to samotná praxe, která vyvolává potřebu teorie schopné problémy osvětlit a načrtnout další postup. Ale právě když jsme si začali být vědomi této potřeby, zjistili jsme, že pro její naplnění postrádáme vhodné nástroje.
Každý musí realitu, ve které žije, pochopit z vědecké perspektivy, aby s ní mohl něco efektivně udělat. Ale jak toto pochopení získat? Jakou vědu si vzít na pomoc?
Na tyto otázky společenské vědy neposkytují jasné odpovědi. Specialisté se mezi sebou přou. Navzájem se obviňují z nevědeckých metod, z nepřesností, z falešné interpretace společenské reality. Představují různé proudy, z nichž každý podporuje jiné interpretace, nebo, můžeme říci, protichůdné interpretace toho, co je to společenská realita, jaká má být povaha [společenské] změny nebo jakou roli má výzkumník ve výzkumu hrát. Jestliže zde tedy nemáme pouze jedinou společenskou vědu, musíme se dotázat sami sebe na tyto rozdílné proudy. Tato reflexe nás nakonec přivedla k metodologii militantního pozorovatele a je nutnou pro pochopení toho, co nám společenské vědy mohou nabídnout pro vyjasnění otázek, které nám klade politická praxe.
Jaká věda, jaká společnost?
Zakladatelé společenských věd z počátku snili o tom, studovat společnost stejným způsobem, jakým přírodní vědy studují přírodu. Cílem bylo společenské jevy pochopit, být schopni je předvídat, být schopni je a jejich fungování popsat a být schopni je zjednodušit na formulky, které je vysvětlí. Veškeré lidské jednání, vzorce chování sociálních skupin, povaha náboženských hnutí, veškeré historické události měly být systematicky, důkladně a objektivně studovány. Objektivitou byla míněna schopnost vědy zkoumat společnost a všechny k ní se vztahující jevy, jako by to byly věci. Zlatým pravidlem sociologie bylo striktní oddělení hodnotového systému vědce od tzv. faktů.
Mysleli si, že lze lidské jednání zkoumat se stejnou nezaujatostí a chladnokrevností, s jakou biolog zkoumá mikroby pod mikroskopem. Mezi výzkumníkem a společností, kterou zkoumá, nemělo být nic kromě „vědeckých nástrojů“. A stejně tak jako je laboratorní technik izolován od předmětu svého studia, aby bylo zamezeno kontaminaci, má společenský vědec přistupovat k lidskému chování, které hodlá studovat.
Dokud byl účel této vědy jasně dán, společenští vědci předstírali, že má jejich pochopení společenské reality hodnotu samo o sobě, a že je jejich věda nezúčastněná a nemá žádný jiný účel. Podle nich neměla jejich zjištění nutně normativní vliv na společenskou realitu. Věda pouze předvídala a vypracovávala upotřebitelné výstupy.
Společnost byla zde, zkutečná a pevná, čekající a vybízející vědce, aby ji pochopili. Společenští vědci sami sebe vnímali jako osoby stojící vně, osoby oddělené od zkoumaných předmětů.
Oproštěn od veškeré subjektivity a zbaven sympatií nebo antipatií by společenský vědec měl popsat společnost takovou, jaká je, a zjednodušit ji na to, co může být porovnáváno prostřednictvím nástrojů kvantitativního měření.
Věda presentující samu sebe jakožto apolitickou a nefanatickou, se v průběhu let stala technikou zajišťující lepší fungování ustavených společností. To zahrnuje i podíl vědy na vytvoření celé sítě institucí společenské kontroly. Jak se mohla neutrální věda dostat až sem? Jak mohla věda ,chápající samu sebe jako oddělenou od jakýchkoliv hodnotových systémů, stát mocným prostředkem zachovávání a posilování etablovaného řádu?
Odpověď je jasná: Její předpoklady byly od počátku falešné (společenská realita není nezměnitelně dána a vědec nemůže být pouhým nezúčastněným pozorovatelem) a její definice společenské reality jakožto věci, která může být zkoumána nástroji kvantitativního měření, byla definicí limitující a manipulativní. (5)
Positivistický ideál, dle kterého může být vše vědou předpovězeno a ovládnuto vynechává ze svého modelu některé základní a nutné prvky. Neklade si žádné otázky o příčinách společenských jevů a nesnaží se umístit každý plátek společenské reality do totality (celku), do širší vize společnosti. Věda, která sama sebe omezuje na předpovídání a vypracovávání použitelných výstupů, může vést pouze k manipulování lidmi za účelem zachování stávajícího řádu, statutu quo. Bez hodnotových soudů, bez uchopení společenské reality jako něčeho mnohem komplexnějšího a při zacházení s ní, jako s jednoduchým předmětem, nemůže být společnost radikálněji zpochybněna.
Ve střetu s positivistickým snem o objektivní společenské vědě můžeme položit několik základních otázek: Odkud např. pochází naše myšlenky? Nemůžeme snad společenské vědy samotné vnímat jako společenský jev, který je nutně historicky podmíněný? Nesmíme snad studovat role a konání společenských vědců jakožto činitelů jednajících ve prospěch zakonzervování nebo změny [stávající] společnosti?
Vskutku nebyl mýtus objektivity podroben příliš přísnému přezkoumání. Sociální jevy nejsou především pouhými věcmi. Jsou výsledkem lidského jednání. Společenští vědci také nemohou být pouhými nezúčastněnými pozorovateli. Jsou osobami pocházejícími z určitého sociálního prostředí, mají svou [specifickou] minulost, zkušenost ovlivňující jejich světonázor, jež určuje jejich vědecké zájmy, stejně tak jako obsah a účel jejich výzkumu.
Positivistický společenský vědec, předstírající, že je od společnosti izolován a postrádá vlastní hodnoty, nepřestává být nedílnou součástí společnosti a tedy i předmětem svého [vlastního] studia. Mimo to nemohou společenští vědci při své práci uniknout vlivu dříve získaných názorů na to, čím společnost je, názorům vycházejícím ze sociální skupiny, ke které tito vědci patří. Nemohou rovněž uniknout obrazu společenské reality, který vlastním sociálním jednáním tvoří.
Jak tedy můžeme hovořit o oddělení subjektu (společenský vědec) a objektu výzkumu (společnost), pakliže je subjekt ve zkutečnosti společenským tvorem, jestliže je lidské jednání formováno a přetvářeno společností, jestliže jsou sociologové determinováni projektem, který předkládají nebo přeměnou [společenské reality], kterou vyvolali? Jak může být společenský vědec ve vztahu ke společnosti objektivní, jestliže je její nedílnou součástí a jestliže společenská pozice, kterou zastává, ho vede k určitému způsobu myšlení?
Obvykle je zbytečné ke společenským jevům přistupovat jako by to byly jevy, jež lze v laboratoři předvídat, vyvolat nebo ovládnout. Společenské jevy se nepřestávají bouřit proti svému programování nebo podmiňování. Mohou reagovat – dokud jsou tvořeny lidmi – pakliže se je někdo snaží ochočit. Především mohou vzdorovat předpovědím spontánním a autonomním vytvářením nových zkutečností, a tyto nové zkutečnosti jsou nakonec schopny ovlivnit i samotné vědce. Existují-li totiž jako důsledek toho, čím společnost je a každodenně se podílí na jejím utváření, mohou se společenští vědci od společnosti oddělit pouze v abstraktních positivistických konstrukcích. Slonovinová věž ve zkutečnosti neexistuje.
Kritika positivismu se ale neuspokojuje jen odhalením role výzkumníka. Musí se rovněž dotknout představ, které positivisté o společnosti mají, a které předstírají, že studují z vnějšku. Spokojují se s odkrajováním plátků společenské reality, jejich důkladným zkoumáním a z toho činí závěry, že odhalili zkutečnost. Znovu se musíme zeptat, zda je opravdu tak jednoduché objektivně určit, co je zkutečné.
Společnost je historickým procesem, který okolo nás probíhá, není danou zamrzlou věcí, není na ní nic statického. Tento proces okolo nás probíhá, ale zároveň je námi ovlivňován. Společnost není úplným souhrnem všech svých rozdílných částí, které [z ní] můžeme vyříznout, izolovat a studovat je. Je něčím mnohem bohatším a komplexnějším. Je totalitou (celkem) v souhře působících a vzájemně na sebe reagujících činitelů. Nedokážeme [např.] pochopit určitou městskou čtvrť bez toho, abychom vzali do úvahy metropoli nebo město, v němž se nachází, stejně tak nedokážeme pochopit to, co se děje dnes bez poukazu k tomu, co se dělo za časů našich rodičů. Bez toho, abychom zkusili prostřednictvím analytických postupů vytvořit globální teorii, která by vysvětlila historická fakta a události, nebudeme schopni tak dobře předvídat zítřejší vývoj událostí.
Společenská realita není nikdy statická, [předem] daná či mrtvá, není [pouhým] předmětem pozorování a manipulace. Je živá a její život a pohyb jsou důsledkem tlaků a rozporů. Je daleka toho, být daným faktem, hotovým produktem, který zůstane v nezměněné podobě a tak jej můžeme zkoumat. Zkutečnost je sporným výsledkem neustálého střetu mezi utlačovateli a utlačovanými. Tento střet může nabývat nejrůznějších forem, které závisí na silách, jež jsou ve hře: potlačování jedné třídy druhou, jedné rasy jinou rasou, jednoho pohlaví druhým, jedné země a kultury jinými národy.
Tyto specifické síly, které jsou v dané situaci ve hře mohou střet mezi utlačovateli a utlačovanými ovlivnit a změnit. Střet samotný však bude pokračovat, dokud budou existovat vykořisťovatelé a vykořisťovaní. Tato zkutečnost zajišťuje pohyblivý a neustále se měnící charakter reality; rozporný, proměnlivý a otevřený překonání stávajícího stavu.
Positivisté a pragmatici nikdy hlouběji nezpochybňují zkutečnost, v níž se pohybují. Snaží se pouze upravit a vylepšit stávající řád. Nikdy se netáží, zda dané struktury jsou strukturami, které utlačují muže a ženy. V důsledku lpění na statutu quo – ať již v něj věří nebo ne – svou vědu omezují na prostou techniku udržování a vylepšování toho, co již existuje.
Máme pocit, že musíme vyjít z předpokladu, který se od toho výše zmíněného radikálně liší. Pro nás není to co tu dnes máme v žádném případě objektivní pravdou, která musí být respektována a chráněna za každou cenu. Žádná společenská situace není nezměnitelná. Dnešní realita není jedinou možnou realitou. Jinými slovy, existující často může a musí být změněno. Musíme neustále zpochybňovat společenskou realitu, osvojit si právo i povinnost podržet si hodnotové soudy a odmítnout v naší společnosti vše, co popírá tvořivou svobodu a autonomii lidských bytostí. Samotný pojem objektivity musí být přehodnocen. V konfrontaci se zkutečností plnou rozporů a konfliktů nemůže být objektivita dále synonymem pro odstup a nezaujatost. Právě naopak. Tváří v tvář realitě, kde proti sobě bojují utlačovatelé a utlačovaní, objektivita musí znamenat získávání vědomí o tomto střetu a zapojení se do boje za jeho překonání.
Namísto zkoumání toho, co je, navrhujeme výzkum toho, co být může. Spíše než lpění na statutu quo a ustaveném řádu, navrhujeme výzkum alternativ k utlačující zkutečnosti. Zkrátka, spíše než užívání vědy coby prosté techniky, jež napomáhá společnosti lépe fungovat, se snažíme prokázat její užitečnost jakožto nástroje pro odhalování a kritiku jakékoliv situace, která [ve svém důsledku] potírá lidskou bytost. (6)
V rámci této kritické perspektivy se výzkumník nebo vědec nemůže stáhnout do role specialisty na společenské vědy nebo kvalifikovaného odborníka. Společenský vědec se stává militantem zapojeným v procesu společenské změny, ke které může přispět specifickými a potřebnými prostředky pro [politickou] práci: [svými] názory, porozuměním [situaci] a vědeckými nástroji.
Ve světle toho, o čem jsme zde již hovořili, se nyní můžeme přesunout k detailní analýze některých hlavních myšlenek metodologie militantního pozorovatele. Tato metodologie, vypracovaná a vyprecisovaná před několika lety v Latinské Americe,(7), předpokládá rozvoj syntézy mezi studiem procesů společenské změny a zapojením se do těchto procesů. Při tom, když je výzkumník zároveň jak pozorovatelem, tak i militantem, je jeho cílem prosazování boje sociální skupiny, se kterou je projekt uskutečňován. Spíše, než se obávat, jak vysvětlit události poté, co se již odehrály, se prostřednictvím boje a výzkumu militantní pozorovatel snaží získat pochopení procesu změny skupinou, která tento proces zakouší a umožnit jí tak přehodnotit a prohloubit dosah jejich společného boje.
MILITANTNÍ POZOROVATEL
Militantní pozorování je výzkumnou metodou, která je převážně zaměřena na utlačované a může být dále rozvíjena pouze s nimi. Jejím účelem a cílem je podnítit autonomní organizování se a tvořivost dané skupiny. Nehodláme předstírat, že se jedná o jediné možné použití společenských věd pro věc osvobození. Jak již bylo řečeno v úvodu k tomuto dokumentu, sdílíme Stavenhagenův názor, že další prioritní oblastí sociologického výzkumu je studium těch, kteří drží moc a systému nadvlády. Militantní pozorování není jediným „správným“ způsobem, jak přistupovat ke společenským vědám. Je to však obzvláště vhodná metoda pro ty, kdo jsou podníceni politickým záměrem a chtějí přispět ke [společenské] změně.
Proces militantního pozorování se skládá ze čtyř základních fází: přiblížení se skupině a navázání vztahu, období pozorování a sbírání informací, třídění a zpracování informací a nakonec, navrácení materiálu skupině kvůli jeho prodiskutování a dalšímu rozpracování. Dříve, než se blíže podíváme na každý z těchto čtyř kroků, měli bychom se na moment zamyslet nad otázkou, s kým v rámci procesu militantního pozorování pracujeme. Nebo, užijeme-li tradičního sociologického jazyka, jak si vybrat „předmět studia“ pro militantní pozorování?
Musíme uvážit tři okolnosti. Především by měl výzkum zblízka prozkoumat společenskou realitu, která pozorovanou skupinu obklopuje a pokusit se pochopit konflikty a tlaky v ní působící a snažit se identifikovat sociální skupiny, které uvnitř ní pociťují potřebu [společenské] změny a chovají v ní naději. Výzkumníkova práce bude jistě postupovat rychleji ve skupině, která si je již útlaku vědoma a má již určité zkušenosti s kolektivní akcí. Naopak, úkol je složitější při práci se skupinou, která si ještě neprošla první základní fází pocítění [resp. vnímání] svého útisku, často vyjadřovaného pocity znepokojení a bezmocnosti. Posledním důležitým činitelem je stupeň solidarity, který výzkumník pociťuje s problémy, které skupina zakouší.
Čím lépe se dokáže výzkumník vcítit do každodenní zkušenosti skupiny, tím pro něj bude proces zařazení se do skupiny, sběru informací, identifikace hlavních problémů a témat a dialog s [danou] pospolitostí snazší. Na základě naší zkušenosti můžeme říci, že v tomto bodě bylo například pro ženu z university mnohem jednodušší ujmout se práce s ženami z mimouniversitního prostředí v městské průmyslové čtvrti, než pro mladého Američana integrovat se do aymarské indiánské pospolitosti v peruánském altiplano.
Na všechny otázky týkající se výběru [vhodné skupiny] pro militantní pozorování není nicméně jednoduchá či hotová odpověď nebo pravidlo, které by mělo být dodržováno. Na čem nejvíce záleží, je nakonec, na jednu stranu politický záměr výzkumníka a na stranu druhou jeho schopnosti teoretické analýzy – za pomoci vědeckých nástrojů, které jsou po ruce – společenské reality, úrovně vnímání [situace skupinou] a jednání skupiny, se kterou má pracovat.
Krok vstupu do skupiny
Prvním krokem militantního pozorování je proces, prostřednictvím nějž výzkumník přistoupí ke zvolené skupině. Tento proces, často dlouhodobý a složitý, je nutnou podmínkou pro provádění výzkumu uvnitř skupiny a se zapojením jejích členů. Nedělejme si však v tomto bodě žádné iluze. Bezpochyby je velmi důležité, aby nebyl výzkumník vnímán jako „cizorodé těleso“ nebo jako rušivý element těmi, s nimiž má pracovat. Taková situace by vyvolala [jen] nedůvěru a [chladný] odstup.
Výzkumník se musí naučit navázat se skupinou takový vztah, který povede k jeho postupnému přijetí skupinou. Výzkumník musí být přijat takový jaký opravdu je, tj. jako někdo, kdo přišel z vnějšku, kdo si přeje uskutečnit důležitý a užitečný výzkum, ale kdo, to musí být [skupinou] pochopeno, nakonec nejspíš odejde. Pro výzkumníka by bylo k ničemu – nebo dokonce na škodu – zcela zmizet, nebo splynout se zkoumanou pospolitostí. Pokoušet se zamlčet cíle [výzkumu] nebo odmítat otevřeně převzít svou specifickou roli, jsou postoje, které v závěrečné analýze odkrývají nedůvěru ke skupině. Rovněž to zahrnuje manipulaci, která reprodukuje tradiční vzorce [chování] výzkumníka, který přichází zkoumat předmět a sám se rozhoduje, jaké informace skupině poskytne a jaké jí zamlčí.
Aby se vyhnuli takovýmto nejasnostem, musí výzkumníci přijmout fakt, že samotná jejich přítomnost je pro život skupiny transformujícím činitelem a tento fakt musí začlenit do své práce: Tím máme na mysli, že způsob, jakým je pospolitost tímto zásahem zvenčí ovlivněna, musí být jak výzkumníky, tak i skupinou promyšlen a pochopen.
Již jsme zmiňovali výzkum se ženami. Z počátku dotazované ženy cítili určitý blok vůči ženě z university, která se na projektu podílela. Tato zkutečnost byla analyzována prostřednictvím dialogu mezi výzkumníky a ženami mimo universitu z dotazované skupiny. Prostřednictvím dialogu se blok podařilo z velké části překonat.
Pakliže se výzkumníci, spíše než aby si osvojili svou roli a s pospolitostí poctivě diskutovali, pokouší se stát plnoprávnými členy skupiny, výsledkem bude popření sebe sama, ztráta důvodu být na místě a odmítnutí specifických úkolů, které by zde měli plnit. Pakliže si dovolí nechat se pohltit každodenní rutinou, pakliže se ztratili v aktivismu, slepě sledují vzorce jednání skupiny, ztratili výzkumníci schopnost užívat vědy kritickým způsobem a stávají se pouhými militanty. Jestliže je, na druhou stranu, jejich cílem objasnit a hodnotit jednání skupiny, musí si stále udržovat jistý kritický odstup od skutečnosti v níž skupina žije a od jejího jednání. Zkutečné působení ve skupině tedy zahrnuje neustálé napětí mezi rizikem plné identifikace výzkumníka se skupinou a potřebou udržet si od ní odstup, který dovoluje kritický vztah k ní. Jinými slovy, musí být dosaženo syntézy mezi militantem a vědcem.
Krok sběru informací
Sběr informací je prací, která výzkumníkovi dovoluje získat plnější představu o pospolitosti, její vnitřní organisaci a jejím vztahu k celé společnosti. Rovněž mu dovoluje pochopit, jak skupina vnímá svou vlastní situaci. Tento krok se skládá ze dvou faktorů: z vytvoření předběžných hypotéz postavených na porovnávání a studiu [skupiny, se kterou pracuje] a ověřování těchto hypotéz prostřednictvím rozhovorů se členy [této] pospolitosti.
Před prvním vstupem do kontaktu s [danou] pospolitostí by měl výzkumník projít veškeré dostupné informace o skupině a místě, kde bude působit a vytvořit si provisorní nárys situace, se kterou se na místě setká. Způsoby, jak přípravu provézt mohou být různé: studium oficiálních dokumentů; studium dějin skupiny a místa, kde žije; pozorování každodenního života; identifikace institucí, které v pospolitosti fungují a jejich mocenských struktur, jejích ekonomických a kulturních aktivit, náboženských vyznání v komunitě zastoupených atd.
Důležité je rovněž vědět, jak v pospolitosti najít klíčové osoby, jež pospolitost zná a respektuje je. Tyto osoby mohou hodně pomoci k lepšímu pochopení pozorované a studované reality a mohou též značně ulehčit první kontakt se členy pospolitosti.
Z uvedeného nám vyplývá důležitá otázka týkající se výběru odpovídajících technik vedení rozhovorů [se členy pospolitosti]. Je nám jasné, že tradiční přístup kladení otázek a sbírání odpovědí [zde] musíme odmítnout. Začneme li [pracovat] s dotazníky, které byly výzkumníky vytvořeny předem, bude těžké získat nové nečekané informace. Budeme chyceni v dříve definovaném rámci, kde otázky a odpovědi mohou jen potvrdit nebo vyvrátit to, s čím výzkumník přišel. Dveře pro rozpracování nových myšlenek zůstanou uzavřeny. Pevně daný dotazník – ať již psaný nebo se nacházející jen v hlavě výzkumníka – může vést k blokům a zábranám na straně dotazovaných osob, posílení moci výzkumníka jež celý proces vede a k upadnutí do pasti tradičního schematu nadřazeného vztahu výzkumníka vůči studované skupině.
Mnohem přínosnější a pro naše účely vhodnější technikou je „otevřený“ rozhovor, který vypadá jako volný dialog, kde lidé diskutují o tom, co je zajímá a který dovoluje z řečeného odvodit dříve netušené hypotézy. Samozřejmě má tento druh rozhovorů základní strukturu postavenou na výzkumníkem dříve zformulovaných hypotézách. Struktura rozhovoru nicméně musí pouze naznačit obecné linie týkající se: [určitých] aspektů reality v níž skupina žije, které výzkumník hodlá odhalit a lépe pochopit. Rozhovor by neměl mít pevně daný rámec, od kterého by se výzkumník bál odklonit.
Pružnost otevřeného rozhovoru, jak dokládá závěrečná analýza, umožňuje těm, se kterými je rozhovor veden autentičtěji se vyjádřit, dovoluje shromáždit bohatší a zajímavější materiál, který má blíže ke zkušenostem a realitě [zkoumané] skupiny. Často to však znamená přehodnotit původní hypotézy. Problémy a hlediska, která výzkumník prve nevzal do úvahy, mohou být nalezeny a začleněny do výzkumného procesu. Otevřený rozhovor tak podporuje [vzájemnou] interakci mezi výzkumníkem a [zkoumanou] skupinou.
Přemítání o technice [sběru informací] nás nesmí nechat zapomenout na to, co je cílem tohoto sběru. Zájmem výzkumníka musí v tomto kroku být, zjistit, co si lidé myslí; pochopit, jak svou situaci vidí i s jakými problémy se potýkají v každodenním životě a za co bojují. Dá se říci, že našim cílem je odhalit stupeň vnímání a vědomí zainteresovaných lidí.
Tento bod musí být zdůrazněn, protože bývá často z netrpělivosti přeskočen. Výzkumník je sváděn k tomu, aby tyto nezbytné krůčky vynechal a začal – v bodě, kdy má sbírat informace – diskutovat s dotazovanými a snažil se měnit jejich představy nebo se pokoušel dovést je k jinému chápání situace, v níž žijí. Svádění ke spěchu může mí v tomto procesu za následek mnoho věcí. V prvé řadě, proces politického vzdělávání – který leží v samotném středu procesu militantního pozorování – musí vycházet ze stupně vědomí členů pospolitosti, nikoliv ze stupně vědomí výzkumníka. Od samého počátku to však vyžaduje správné vyhodnocení skutečného stupně uvědomění. Musíme mít také na paměti, že pouze doufat, že lidi přesvědčíme, aby mysleli jinak, je nanejvýš naivní postoj, protože ke změně stupně vědomí může dojít pouze ve vztahu k jednání skupiny a tato změna se může týkat pouze otázek, které si skupina sama položí. Způsobit takovou změnu je účelem výzkumného projektu. Jakýkoliv výzkumník, který se od samého počátku pokouší skupině předat svůj úhel pohledu na realitu, v níž skupina žije, by si měl uvědomit, co vlastně předává – manipulativní postoj, který může dát vyrůst jen negativním reakcím a celý proces zablokovat.
Systematické třídění informací
Na základě získaného materiálu může výzkumník přistoupit k složitému a chaotickému kroku interpretování, systematizace a třídění informací, aby je mohl během čtvrtého kroku celého procesu nabídnout skupině k prodiskutování.
Analýza základního materiálu nám musí podat informace o dvou různých věcech: o zkutečné situaci, v níž se skupina nachází a o tom, jak skupina sama tuto situaci vnímá. Jedná se zde o určení trhliny mezi každodenní zkutečností a navyklým způsobem vnímání této zkutečnosti. Zaplnění této trhliny je pak cílem procesu politického vzdělávání. Co tuto trhlinu tvoří a jak ji můžeme identifikovat a pochopit ji?
Na počátku výzkumu s utlačovanou skupinou – ať již se jedná o ženy, mladé lidi, dělníky nebo etnické menšiny, abychom citovali příklady z naší vlastní zkušenosti – velmi často pozorujeme, že lidé vyjadřují nevyjasněný pocit znepokojení a nespokojenosti se svou situací. Tímto způsobem podávají důkaz o základním vnímání, ač nevědomém a nerozvinutém, toho, že „vše jde špatným směrem“ nebo „nic už nefunguje správně“. (8) Nadto, špatné pochopení toho, jak se věci mají a především stav, ve kterém nemají ponětí, jak situaci změnit, je vede od znepokojení a nespokojenosti k pocitu bezmocnosti, který může zablokovat nebo zadusit touhu po změně.
Aby byli chráněni před strašlivou úzkostí z tolerování netolerovatelné situace, lidé užívají obranného mechanismu „zapomínání“ na vlastní zkutečnost, tj. doslova ignorují existenci situace v rámci níž jsou utlačováni.
Každodenní zkutečnost je příliš složitá na to, aby na ni pohlédli zpříma. Možnosti zkutečné změny se zdají být vzdálené a minulé zkušenosti byly často bolestné a plné omylů. Naděje na změnu je opuštěna a útočiště je nalezeno v postoji pasivity a resignace, ve kterém se cítí bezpečněji. Od chvíle, kdy je ztracena naděje na setřesení útlaku prostřednictvím komunitní akce, zbývá jen naděje na individuální spásu.
Solidarita s ostatními, stejně tak utlačovanými lidmi, je vystřídána identifikací s modelem zařízeným pro utlačované a obrazem utlačovaných, které pro ně zajistil jejich utlačovatel. Přátelé ztrácí důvěru a je na ně útočeno. Utlačovatel je napodobován za každou cenu. Individualistický postoj „každý sám za sebe“ vylučuje jakoukoliv možnost komunitní akce, protože cílem už není změnit realitu útlaku. Cílem každého jedince je nyní povýšit se nad ostatní, které vnímá jako méněcenné. Činí tak triky a vychytralostí vůči ostatním členům pospolitosti a podrobením se a nápodobou daného modelu [dominance] (porážka, vládnoucí třída, bílí, muži, [hospodářská a kulturní] „rozvinutost“ atd.). (9)
Typický přechod od nejistoty k bezmocnosti, od bezmocnosti k odmítnutí existence tak bolestné reality, od odmítnutí k napodobování utlačitelova chování, je nepochybně podněcován a podporován všemi druhy institucí a mechanismů společenské kontroly.
Školou a masmédii jsou hodnoty a vzorce chování držitelů moci předávány jako jediné přípustné modely. Výslovně pouze na individuální rovině může přizpůsobení se a integrování se přinést změnu.
Právě kvůli všudypřítomnému procesu ideologické manipulace se utlačovaní naučí přijímat a zvnitřnit si hodnoty utlačovatele a napodobovat utlačitelovo chování. Tento fakt je kořenem mnoha rozporů, které během rozhovorů vyplouvají na povrch. Příkladem z naší zkušenosti je žena, která prohlašovala, že je ve své roli ženy v domácnosti absolutně šťastná. O pár minut později, během toho samého rozhovoru s výzkumníkem popřela, aniž by to sama postřehla, své deklarované sebeuspokojení tím, že hovořila o své sestře, jejíž život je pravým opakem jejího. O své sestře prohlásila: „Je nejšťastnější ženou, jakou znám“.
Ještě působivější příklad nalezneme u experimentu, který probíhal mezi černochy a Portorikánci v harlemském ghetu v New Yorku. (10) V rámci akčního kulturního programu v místní pospolitosti bylo vytvořeno několik fotografií a ty pak byly ukázány skupině asi třiceti obyvatel gheta. První fotografie ukazovala na svém pozadí typické zanedbané budovy gheta. Za nimi a nad nimi jsou na obrázku vidět lepší domy, ve kterých žije střední třída a dále, téměř skryté v mlze, jsou vidět mrakodrapy, kancelářské budovy, kde, zdá se, nikdo nežije. Fotograf při presentaci obrázku skupinu požádal, aby na něm určila oblast, kde její členové žijí. Odpovědí bylo, že většina určila domy střední třídy, zatímco někteří dokonce ukázali na mrakodrapy v povzdálí. Na slum neukázal nikdo.
Následně fotograf skupině ukázal druhý obrázek, na kterém byla ulice gheta. Zeptal se: „Kde se může tato ulice nacházet?“ Jednou z nabízených odpovědí bylo, že to musí být v Africe. Fotograf ale namítal, že lze na obrázku vidět nějaké nápisy ve španělštině a angličtině, a že auta na ulici se zdají být americká.
Skupina na každý z těchto argumentů opáčila tvrzeními např., že přítomnost amerických aut může být vysvětlena prázdninovým pobytem Američanů v Africe a nápisy jim pak mají prostě pomoci lépe najít cestu.
Jak fotograf pokračoval s kladením otázek, neklid a podráždění ve skupině viditelně rostlo. Tak to pokračovalo až do bodu, kdy nakonec jeden ze zúčastněných poznal v ulici, o které se bavili ulici, kde žije a na níž se setkání konalo. Nakonec dodal, že odpadky, které jsou na ulici vidět, jsou odrazem jejich vlastní vnitřní zkaženosti.
Když se každodenní realita stává příliš násilnou a destruktivní, nesmí být za žádnou cenu jako taková rozpoznána. A následně, když se člověk dostane do bodu, kdy ji rozpozná, často vyjádří postoj sebepodceňování nebo začne útočit na zbytek [své] skupiny (smetí odrážející jejich vnitřní zkaženost). Jde zde o individualistickou a moralistickou perspektivu. Sebepodceňování nahrazuje veškeré snahy analyzovat příčiny chudoby. Jestliže žiji v ghetu, mám dojem, že je tomu tak kvůli mému osobnímu selhání, kvůli mé osobní neschopnosti. Zároveň je zkutečnost [natolik] bolestná, že pro únik z ní je člověk ochoten napodobovat utlačovatele, identifikovat se s těmi, kdo žijí v lepších domech na fotografii, nebo s těmi, kdo tráví prázdniny v Africe.
Tento harlemský experiment nejcennějším způsobem poukazuje na trhlinu, která zeje mezi zkutečností v níž skupina žije a tím, jak skupina tuto zkutečnost vnímá. (11) To ovšem nepostačuje. Práce výzkumníka nesmí skončit tím, že rozpozná existující poměry. Sesbírané informace musí být systematicky utříděny, aby mohly být předány zpět skupině, aby s nimi mohla pracovat a danou situaci překonat.
Zde se znovu vymezíme proti schematu tradičního výzkumu. Tradičně jsou to totiž téměř vždy samotní vědci, nebo instituce, které je o provedení výzkumu požádaly, kdo rozhoduje, jak bude s výsledky výzkumu naloženo. Zároveň se výzkumník cítí nucen dojít k nějakým závěrům, a tyto závěry se stávají posledním bodem jeho práce, nebo se občas stávají základem pro činnosti, které jsou na skupině z vnějšku prováděny.
V procesu militantního pozorování není třídění a zpracování sesbíraného materiálu vnímáno jako vytváření konečného obrazu skupiny: Pochopení zkutečné situace není bráno jako konečný produkt prováděného výzkumu, obsahující již v sobě čím se [pozorovaná skupina] může stát. Informace jsou zde tříděny a zpracovávány tak, aby mohly být skupině předány v podobě pracovního materiálu, kterým a prostřednictvím kterého je prováděno politické vzdělávání, jehož cílem je zaplnit trhlinu mezi realitou v níž skupina žije a tím, jak je tato realita skupinou vnímána.
Navrácení materiálu skupině
Práce v kroku interpretování [získaného] materiálu nás přivádí k počátečnímu bodu jakéhokoliv procesu politického vzdělávání, kterým je úroveň lidského vědomí. Také nám to dovoluje tvořit hrubý materiál nebo obsah procesu, který vytvoří analýzu nejzásadnějších problémů v životě skupiny. Zabývá se nynější úrovní dosaženého vědomí skupiny, je tedy otázkou nabídnutí, v dřívějším kroku sesbíraného a zpracovaného, materiálu ke kritické analýze.
Skupina musí být konfrontována se svou vlastní realitou a musí být podněcována, aby k ní přistupovala čelem, jasně a kriticky. To znamená, učit se překonat únikové mechanismy a zavržení [reality], o nichž jsme se zmiňovali výše.
Jednou z možností – mezi jinými – jak dokončit třídění a zpracování materiálu a navrátit ho skupině, je použití grafického nebo visuálního vyjádření podstatných bodů, zapojení např. slajdů (to jsou vzhledem ke stáří dokumentu nejspíše diapozitivy, pozn. překl.), fotografií, filmů atd. Skupina může být požádána, aby presentaci analysovala.
To znamená, vzít výsek každodenní zkušenosti skupiny a přeměnit jej v objekt, který jí může být předložen, aby jej kriticky prodiskutovala. Takovýto postup dovolí skupině najít od své zkušenosti „kritický odstup“, uniknout z každodenní utlačující rutiny a podívat se na vlastní realitu novým a svěžím způsobem.
Izolovaný výsek zkutečnosti se stává předmětem diskuse, dovolující skupině udělat krok zpět od svého každodenního života, podívat se na něj a kriticky o něm přemýšlet. Skupina se v ten samý moment stává jak subjektem, tak i objektem [tohoto] procesu. Analyzuje samu sebe, zpochybňuje vlastní realitu a objevuje příčiny, ze kterých její situace vyplývá.
Jistě, výzkumníkův úkol nekončí utříděním, zpracováním a předložením materiálu skupině ke studiu. Výzkumník musí být na setkáních, kde jsou lidé s materiálem konfrontováni, přítomen. Jeho úkolem je pak směrovat zkoumání materiálu a povzbuzovat je neustále k dalšímu a dalšímu prohlubování jejich analýzy.
Skupina stále poznamenaná společensky dominantními hodnotami, ponechána sama sobě, může samu sebe v rozpoznávání toho, čím je omezovat. Výzkumníkovým úkolem je v tomto bodě posouvat postupně skupinu ke zpochybňování vlastní situace, k identifikování základních problémů, uvážení reálně možných akcí, které mohou být pro zlepšení situace podniknuty. Zkrátka úkol spočívá v uvedení do pohybu nepřetržitého procesu akce a reflexe, který skupině poskytne stále se vyjasňující pochopení situace v níž se skupina nachází, rozvinout sílu k sebeorganizaci a tvůrčím zásahům do životů jejích členů.
Výzkumník jim z vnějšku nepřinese jasné a kritické pochopení [situace]. Spíše, tím, že skupině, systematicky a v organisované formě, nabídne kritický pohled na materiál, který v ní sesbíral, v ní tak může podnítit vědomí o realitě, ve které skupina žije.
Nejedná se zde o otázku implantování vědomí z vnějšku, ale o vytvoření vhodného kontextu, v rámci nějž se může vědomí vynořit zevnitř. Jedná se o to, usilovat vždy o pohyb vpřed. Zkrátka, určující směrování militantního pozorování má vést k uchopení možnosti změny (resp. šance na změnu) zevnitř té které dané situace a aktivisování sil směrem k tomu, co být může.
Jedná se o to, umožnit lidem, aby si byli vědomi v čem nyní žijí a otevřených alternativ pro tvořivé jednání. Tento proces akce a reflexe je již v samotném svém základě neustálým pohybem – každá další akce přináší materiál pro reflexi a každá politická teze je provisorním návrhem, který musí být prostřednictvím budoucí praxe a na základě [získané] zkušenosti prověřen a [případně] přehodnocen.
Ačkoliv je nemožné předem definovat závěrečný bod procesu sebereflexe a sebeorganisace zkoumané skupiny, musíme připravit moment, kdy přítomnost výzkumníka – který přišel z vnějšku – již není nutná. Jsme téměř sváděni říci, že nejlepší důkaz výzkumníkovy úspěšné práce je patrný ve chvíli, kdy skupina [sama] pokračuje v procesu, který výzkumník uvedl do pohybu.
To, že skupina sama převzala kontrolu nad tímto procesem, a výzkumníkova pokračující přítomnost v ní není nutná, znamená, že skupina přijala za své znalosti a vědu, které jí výzkumník předal. Toto převzetí znalostí je ovocem dlouhodobého procesu, během nějž se skupina dopodrobna seznamuje s nástroji a technikami vypracovanými během výzkumného projektu, aby byla následně schopna potvrdit/ověřit jejich užitečnost.
Tím, že skupina získá metodické nástroje, které byli dříve monopolem výzkumníka, zabraňuje opakování vztahu závislosti na těch, kteří „mají znalosti“ a dovolují jí autonomně rozvíjet proces akce a reflexe.
Než dojdeme k závěru, bude dobré věnovat se otázce zhodnocení vědeckých kritérií právě presentované metodologie. Jak má být posuzován úspěch militantního pozorovatele nebo co je stupněm pravdy v rámci teoretické báze militantního pozorování? Naší jedinou odpovědí na takovéto otázky je, říci přímo a jednoduše, že proces je úspěšný, pakliže skupině pomůže pochopit její vlastní zkutečnost a podpořit její sebeurčení; když podpoří vědomí, tvůrčí jednání a společenskou změnu.
Uvážíme-li znovu Stavenhagenova slova, můžeme na závěr říci, že stupeň správnosti teorie je v přímé souvislosti s její schopností poskytovat odpovědi na konkrétní problémy každodenního života. Tudíž její užitečnost coby nástroje ve službách organisování sociálních skupin, který potvrzuje/ověřuje teorii společnosti nebo teorii společenské změny. Jestliže je teorie ověřena praxí – za pomoci organisovaných autonomních akcí sociálních skupin – přestává být, v této chvíli, „pouhou“ teorií. Stává se, o sobě i pro sebe, společenskou zkutečností.
Proto…
Ve sféře humanitních vědeckých oborů, je od sebe oddělováno mnoho [různých] disciplín. Takže se hovoří o pedagogice, sociologii, psychologii atd. Chápeme, co nám může každá z nich nabídnout a nepopíráme jejich specifické role. Máme dojem, že stojíme na rozcestí mezi sociologií (chápanou jakožto militantní pozorování) a pedagogikou (chápanou jakožto kulturní akce/jednání).
Jestliže má militantní pozorování dimensi politického vzdělávání, bylo by nesprávné koncipovat proces politického vzdělávání a přitom ignorovat vědecké přínosy sociologie. Výzkum, který IDAC provádí, je průnikem těchto dvou disciplín.
Díváme se na to co je kriticky, snažíme se jít za logiku faktů a snažíme se uchopit to co ještě není, ale již se rýsuje na horizontu možného. Rozeznat možné v nynější zkutečnosti, zviditelnit jej a přivést jej k životu, je základem každé militantní sociologie a pedagogiky.
Rosisca Darcy de Oliveira
Miguel Darcy de Oliveira
Jaro 1975