Hrubý materiál k budoucí teorii Jeune-Fille (aktualizováno 26.5. 2017)

Překlad je dnešním dnem, tedy doplněním překladu osmé a desáté kapitoly, dokončen (vyjma překladu předmluvy z roku 1999, jež nemá zásadní význam), samozřejmně není úplně dokonalý. Revizi budu dělat během léta. Za pomoc, připomínky či srovnání s francouzským originálem budu vděčen.

 

OBSAH

1. Fenomén Jeune-Fille

2. Jeune-Fille jako technika sebeutváření

3. Jeune-Fille jakožto sociální vztah

4. Jeune-Fille jakožto zboží

5. Jeune-Fille jako živá měna

6. Jeune-Fille jakožto kompaktní politický aparát

7. Jeune-Fille jako válečný stroj

8. Jeune-Fille proti komunismu

9. Jeune-Fille sama proti sobě: Jeune-Fille jakožto nemožnost

10. K ukončení Jeune-Fille

1. Fenomén Jeune-Fille

1.

Jeune-Fille je tak stará, jak dlouho o sobě ví, že je mladá. Otázkou pro ni je, dostát co nejvíce to půjde této větě, tj. spáchat několik obhajitelných výstřelků a zažít pár „dobrodružství“, která se od jejího věku očekávají; vše s ohledem na to, nakolik se přiblížil okamžik, kdy vše utichne v nicotě dospělosti. Tento společenský zákon v sobě obsahuje obojí, jak zakořeněný čas mládí, tak i jeho porušení, která však nejsou ničím více, než výjimkou z něj.

Jeune-Fille je blázen do autenticity, protože je to lež.

Paradoxem mužské verze Jeune-Fille je, že je produktem „odcizení nákazou“. Ač ženská verze Jeune-Fille vypadá, jako ztělesnění některých odcizených mužských představ, na odcizení tohoto vtělení není nic fiktivního. Zcela konkrétně unikla těm, jejichž fantazie zalidnila, aby se proti nim postavila a ovládla je. V míře, do jaké se Jeune-Fille emancipovala, rozkvetla a rozmnožila, se ze snu změnila v nejinvazivnější noční můru. Je to osvobozený otrok, který se vrací, aby trýznil svého někdejšího pána. Na konci jsme svědky ironického epilogu, v němž je „mužská sexualita“ obětí a objektem svých vlastních odcizených tužeb.

„Chci aby lidé byli krásní.“

2.

Jeune-Fille je rozmazaným obrazem totálního a suverénního konzumenta; a takto se chová ve všech sférách svého bytí.

Jeune-Fille velmi dobře zná hodnotu věcí.

Než se Jeune-Fille začne příliš viditelně rozpadat, vdá se.

Jeune-Fille se nehodí k ničemu jinému, než konzumu, trávení volného času či práci, v což je pro ni jedna a ta samá věc.

Protože byla dána na ekvivalentní rovinu s intimitou obecně, stala se intimita Jeune-Fille něčím anonymním, vnějškovým a zvěcnělým.

Jeune-Fille nikdy nic nevytváří, jen obnovuje sebe samu.

Tím, že bylo do mládí a ženství investováno až absurdní množství nadhodnoty, takže byly učiněny výlučnými nositeli nového esoterického vědění vhodného pro nové společenské uspořádání – tedy konzumu a umění svádět – spektákl osvobodil minulé otroky, ale osvobodil je JAKO OTROKY.

Nejextrémnější banalitou Jeune-Fille je to, že stále bere samu sebe jako něco „originálního“.

Vychytralost slovníku Jeune-Fille, který naznačuje [sic] nepopiratelné popření pole [vlastní] zkušenosti, v žádném případě nepředstavuje praktický handicap, poněvadž není tvořen pro diskusi, ale pro potěchu a opakování.

Plkání, zvědavost, nejasnost, drbání; Jeune-Fille plně ztělesňuje ztracenou existenci, přesně tak, jak tuto kategorii definoval Heidegger.

Jeune-Fille je lží, jejíž apogeum (vrcholem) je její tvář.

Když spektákl vytrubuje, že je žena budoucností lidstva, mluví přirozeně o Jeune-Fille; a budoucnost jíž očekává, je to nejhorší kybernetické otroctví.

„Určitě!“

Z filosofie si Jeune-Fille vystačí s tuctem neartikulovaných představ, z nichž se neprodleně stává morální kategorie, takže se celá šíře jejího slovníku zužuje na dvojici DOBRÉ/ŠPATNÉ. Rovněž není třeba hovořit o tom, že pokud před ni položíme celý svět, aby jej pochopila, musí být spíše zjednodušen, a aby měla šťastný život, je potřeba stvořit mnoho mučedníků; a především je třeba udělat mučednici z ní.

3.

„Příliš viditelné tělesné nedostatky, dokonce i když žádným způsobem neovlivňují pracovní schopnost, jedince společensky oslabují a ve vztahu k práci je přetváří na nedobrovolné mrzáky.“ (Dr. Julius Moses, Afa-Bundeszeitung, únor 1929)

Pro Jeune-Fille jsou ty nejjednodušší věci těmi nejbolestnějšími, to „nejpřirozenější“ tím nejpředstíranějším a to „nejvíce lidské“ tím nejmechaničtějším.

Puberta je kategorií vytvořenou teprve nedávno, jejímž účelem vyhovět požadavkům masového konzumu.

Jeune-Fille není jednoduše nešťastná, je nešťastná z toho, že je nešťastná.

Jeune-Fille bez ustání nazývá vše co spoutala „štěstím“.

V poslední instanci je ideálem Jeune-Fille žena v domácnosti.

Bloom představuje krizi genderových rolí a Jeune-Fille je ofenzivou jíž nadvláda zbožních vztahů na tuto krizi reaguje.

Pro Jeune-Fille neexistuje cudnost ani prostopášnost. Jeune-Fille je cizinkou ve vztahu ke svým vlastním touhám, jejichž souvislost (koherentnost) řídí zbožní superego. Tímto zasraným stavem bytí volně protéká abstraktní nuda.

Do omezeného obzoru své každodennosti nedokáže Jeune-Fille nic vnést kromě poezie jako etnologie a marxismu jako metafyziky.

„Albertine není odnikud, je spíše moderní: chvěje se, přichází a odchází, schází jí náklonnosti a určitá její nestálost a nepředvídatelná povaha jí dávají sílu svobody.“ (Jacques Dubois, For Albertine; Proust and the meaning of social).

Když spektákl hovoří přímo k Jeune-Fille, nemá odpor k troše bathmologie (nauka o dobrém odstupu). Všechen význam, který mají boysbandy a girsbandy spočívá v tom, že to, co při svých vystoupeních předvádějí je přesně tím, co předvádějí. Na této lži je až nápadně ironické, že předvádějí právě to, co je ve skutečnosti pravdou Jeune-Fille.

4.

Jeune-Fille ucítí náhlou závrať, když se kolem ní přestane točit svět.

Jeune-Fille samu sebe vnímá jako nositelku posvátné moci: moci zboží.

„Miluji batolata, jsou tak půvabná, upřímná; a cítí se dobře.“

Figury matky a děvky jsou obě ve Weiningerovském smyslu v Jeune-Fille zastoupeny. Ale jen těžko z ní jedno může učinit ctnostnou a druhé pohrdanou osobu. Časem vypozorujeme, že jsou u ní oba tyto póly její osobnosti bez problémů zaměnitelné.

Jeune-Fille fascinuje stejně jako každý do sebe uzavřený systém, systém mechanicky soběstačný nebo něco, co je vůči pozorovateli indiferentní; jako hmyz, dítě, robot nebo Foucaultovo kyvadlo.

Proč Jeune-Fille předstírati musí tu jednu, tu zas jinou činnost zbytnou? Aby ve své pasivitě zůstala nedobytnou.

„Svoboda“ Jeune-Fille jen zřídkakdy překročí okázalé velebení nejprostší spektakulární produkce, ale spočívá v podstatě v odborářských pravidlech zpomalování výroby potřeb nezbytných k tvorbě odcizení.

Jeune-Fille chce, aby po ní muži toužili bez lásky nebo ji milovali bez touhy. V obou případech je zajištěno že zůstane nešťastná.

Budoucnost Jeune-Fille: tak se v roce 1936 jmenovala skupina mladých „komunistických“ dívek, které se organizovaly za účelem „zábavy, vzdělávání a na obranu svých zájmů.“

Jeune-Fille má milostné PŘÍBĚHY.

Postačí si zapamatovat, co Jeune-Fille považuje za „dobrodružství“, abychom získali jasnou představu o tom, jak velký strach má z jeho možností.

Když jeune-Fille zestárne, není šerednější, než zamlada. Ať tak nebo tak, je pro ni život jen postupným troskotáním bez formy, ale nikdy ne erupcí stávání se. Jeune-Fille uvízla v předpeklí času.

Vnímáme-li Jeune-Fille jako figurativní pojem, nejsou u něj rozdíly věku a genderu podstatné. Pro to být zasažen mladistvostí neexistuje žádné věkové omezení a žádný gender do sebe není schpen pojmout celek toho, jak je ženskost modelována.

4-5.

Stejně jako časopisy, jež tak horečně hltá, je i život Jeune-Fille rozdělen a uspořádán tak, aby odpovídal určitému počtu titulků, které spolu co možná nejméně souvisí.

5.

Jeune-Fille nemůže být konec konců nikým jiným, než Jeune-Fille. Ze zásady se podvoluje autoritářskému rozdělování rolí.

Láska Jeune-Fille je autismem pro dva. (pozn. překl. Jde o parafrázi citátu Simone de Beauvoir, že láska je komunismem dvou.)

To čemu se ještě stále říká virilita (mužnost), není ničím víc, než mužskou dětinskostí a o ženskosti to platí zrovna tak. Jinak bychom, když jde o to získat nějakou identitu nebo svobodnou vůli, hovořili o virilismu nebo „feminismu“.

Se stejnou cynickou umíněností jíž se, ve svém domácím vězení s povinnostmi zajišťovat přežití, vyznačovala tradiční žena, se setkáváme i u Jeune-Fille ve formě, která se emancipovala od domácí sféry a genderového monopolu. Projevuje ji všude: svou emoční nepřístupností v práci, v extrémní racionalizaci, které podrobuje svůj „citový život“, způsobem chůze – spontánně vojenským – tím jak šoustá, jak o sebe pečuje, nebo jak píše na klávesnici počítače. A abychom nezapomněli, tím jak myje své auto.

„Informace, které jsem nasbíral v jednom z berlínském obchodním domě jsou zvláště výmluvné: ‚když přijímáme prodavače a administrativní personál‘, prohlásil jeden z hlavních personalistů, ‚přikládáme velkou důležitost příjemnému vzhledu‘. Z dálky se podobal herci Reinholdu Schunzelovi v jeho starších filmech. Zeptal jsem se ho, co tím myslí, jestli to znamená vypadat sexy nebo jen pěkně. Řekl: ‚Ani ne tolik vypadat pěkně, jako sálat morálně zdravým žárem.‘“

„Nyní již chápu. Morálně zdravý žár je seskupením vzorců, které každý den vyjasňují fakta týkající se dekorace výloh, zaměstnanců a ilustrovaných katalogů. Morálka by měla být růžolící – jejich růžolící tvář okolkovaná morálkou. Právě tohle při výběru upřednostňují. Chtějí do skutečného života rozšířit pláštík, který zakrývá realitu, která je vším možným, jen ne růžová. Pokud ti tvá morálka mizí pod kůží a tvůj ruměnec není dostatečně morální, aby zabránil erupci tvých tužeb, je to pro tebe špatná zpráva. Temné hlubiny přirozené morálky mohou být stejně takovou hrozbou pro ustavený řád, jako růže zářící v plném květu bez jakékoliv morálky. Tyto dvě věci jsou spolu tak úzce propojeny, že jedna druhou neutralizuje. Systém vnucující výběrové testy rovněž ztělesňuje toto propojení vlídnosti s racionalizačními postupy, na nichž je růžolícost postavena. Jen stěží budeme přehánět, když řekneme, že byl v Berlíně vytvořen určitý druh zaměstnanců, kteří jsou uniformní a mají sklon k požadované barevnosti. Jazyk, oblečení, chování a výraz hraničí s uniformitou a jejich výsledkem je příjemný zjev reprodukovaný na fotkách. Výběr, který je dokončen pod tlakem společenských vztahů, ten, který ekonomika posiluje podněcováním odpovídajících potřeb u zákazníků.“

„Zaměstnanci se toho v dobrém i ve zlém účastní. Úprk do nejrůznějších škol krásy nezřídka zapříčiňují existenční starosti. Zkrášlování není vždy jen věcí luxusu. Ze strachu, že budou vnímáni jako prošlé zboží, si muži i ženy barví vlasy a čtyřicátníci sportují, aby s nimi udrželi krok. ‚Jak se stát krásnějším? je titul časopisu, který se nedávno objevil na trhu; jeho cílem je ukazovat, jak dnes i v budoucnu vypadat mladý a krásný‘; ekonomika a móda tu působí ruku v ruce. Jistě, těch, kdo si mohou dovolit nalézt útočiště v estetické chyrurgii jen jen hrstka. Většina skončí u blábolů od šarlatánů a bude užívat postupů a přípravků stejně laciných, jako neúčinných. V jejím zájmu před časem výše zmíněný poslanec Dr. Moses v parlamentu bojoval za začlenění léčby fyzických defektů do veřejného zdravotního pojištění. Nově založená Německá asociace estetické medicíny se k tomuto velice legitimnímu požadavku připojila.“ (Siegfried Kracauer, The Employees, 1930)

6-7.

U Jeune-Fille není rozdílu mezi ztrátou metafyzického smyslu a „ztrátou citlivosti“ (Gehlen), na čemž je možno pozorovat extrémní modernitu jejího odcizení.

7.

Jeune-Fille se pohybuje v zapomínání bytí, ne méně, než v zapomínání událostí.

Veškerá nepotlačitelná propagace Jeune-Fille prostřednictvím rozmazaných obrazů této společnosti v každém z jejich uzlových bodů, je ovládána skrytou výzvou, vytvořit z triviální a falešné metafyziky – jejíž nejbezprostřednější látkou je negace běhu času a překrytí lidské konečnosti- něco skutečného.

Jeune-Fille připomíná svou vlastní fotografii.

S ohledem na to, že to jak se jeví zcela vyčerpává její podstatu a její representace zcela vyčerpává její bytí, je Jeune-Fille tím, co je přímo vyjádřitelné, co je dokonale předvídatelné a zcela neutralizovatelné.

Jeune-Fille existuje jen v poměru k touhám, jaké vůči ní projevují „lidé“, a je známá jen z toho, co o ní vyprávějí.

Jeune-Fille se jeví jako produkt a hlavní výpusť obrovské nadkrize kapitalistické modernity. Je důkazem a oporou neomezeného působení zhodnocovacího procesu, když se samotný proces akumulace ukáže jako nedostačující (kvůli nedostatečnosti planety, ekologické katastrofě nebo sociální implozi).

Jeune-Fille si užívá to, jak primární ekonomický plán svých motivací zakrývá plánem druhým.

Veškerá svoboda pohybu Jeune-Fille ji nebrání v tom, aby byla vězněm a za všech okolností odráží zajatecký automatismus.

Způsob života Jeune-Fille je výt nikým.

Některé Jeune-Filles vnímají „úspěchy v citovém a profesionálním životě“ jako ambice hodné respektu.

Láska Jeune-Fille je jen slovníkový pojem.

Jeune-Fille nepožaduje pouze abys ji ochránil, ale chce být schopna tě také učit.

Věčný návrat stejných módních trendů dostatečně jasně prokazuje, že Jeune-Fille na svůj vzhled nedá, ale že vzhled dává na ni.

8.

Snad ještě více než ženská verze Jeune-Fille, dokazuje její mužská verze svými náhražkami svalstva veškerou absurdnost utrpení plynoucího z toho, co Foucault nazýval „disciplínací těla“:

„Disciplína síly těla zvyšuje v ekonomickém smyslu užitečnost avšak tatáž síla zmenšuje poslušnost v politickém smyslu . Výslovně: odděluje moc těla; na jednu stranu ji přetváří ve „schopnost a „kapacitu“, jíž chce zvýšit; a na druhou stranu převrací energii, moc jež z ní může plynout, v přísný vztah podrobení se.“ (Michel Foucault, Discipline and Punish)

„Ó mladá dívko, nádobo hanebných tajemství, uzavřená ve své nádheře.“

Musí tam být nicota, že se člověk cítí v náručí Jeune-Fille tak bolestně sám.

Když Jeune-Fille opustí samu sebe ve prospěch své bezvýznamnosti, plyne jí z toho dokonce více slávy; má z toho „legraci“.

„A právě to mne na ní svádí, ta zralost a suverenita mládí, plně sebevědomý styl. Zatímco jsme my, když jsme chodili do školy, měli ideály a akné všude, netaktní a neohrabaní v našich gestech, ona vypadala skvěle. Mládí pro ni nebylo přechodným obdobím. Pro moderní dívku bylo mládí časem lidského bytí … její mládí nepotřebovalo ideály, protože ona sama byla ideálem.“ (Gombrowicz, Ferdydurke)

Jeune-Fille se nikdy nic nenaučí. Od toho tu není.

Jeune-Fille zná do detailů, to co chce o tom, co chce obecně.

„Nesahej mi na kabelku!“

Triumf Jeune-Fille spočívá v selhání feminismu.

9.

Jeune-Fille nemluví, jejími ústy hovoří Spektákl.

Jeune-Fille nosí masku své vlastní tváře.

Jeune-Fille sráží veškerou velikost na úroveň své zadnice.

Jeune-Fille je čističem negativity, průmyslovým projektantem jednostrannosti. Ve všem odděluje pozitivní od negativního a obecně zachovává jen jedno z nich. Proto nevěří slovům a to má za následek, že ta, která vychází z jejích úst nemají žádný význam. Snadno to pochopíme, když se podíváme na to, co míní slovem „romantický“, a jak málo to má společného s Holderlinem.

„Tudíž si lze zrození ‚mladé dívky‘ představit jako výstavbu objektu, který se společně rozhodly budovat různé obory (medicína, psychologie, tělesná výchova, etická výchova, fyziologie či hygiena).“ (Jean-Claude Caron, Young Girls‘ Bodies)

Jeune-Fille by byla velice ráda, kdyby prosté slovo „láska“ nezahrnovalo zničení této „společnosti“.

AH, SRDÍČKO MOJE!

„Nemíchej svou práci se svými city!“

V životě Jeune-Fille deaktivované a až k nule omezené protiklady si vzájemně si neodporují, ale doplňují jeden druhý.

Sentimentálnost a materialismus Jeune-Fille jsou dvěma vzájemně se doplňujícími prvky její fundamentální nicotnosti, bez ohledu na to, jak protikladnými se mohou jevit.

Jeune-Fille hovoří o svém dětství velice vášnivě a zaníceně, aby naznačila, že jej ještě neopustila, a tedy zásadně zůstává naivní. Jako všechny dívky sní o nevinnosti, ale na rozdíl od nich požaduje, aby jí bylo dáno zapravdu a věří tomu upřímně. Její dětinskost, která je konec konců fundamentalismem dětství z ní dělá nejlstivější vektor všeobecné infantilizace.

Pro Jeune-Fille si pro svou upřímnost i ty nejsprostší nálady stále uchovávají prestiž.

10.

Jeune-Fille miluje své iluze stejným způsobem, jako miluje své zhmotnění: tím, že je vyhlašuje.

Pro Jeune-Fille vše vnímá, jako by to vznikalo bez jakýchkoliv příčin, dokonce i své vlastní utrpení. Vše je zábavné, nic není velká věc. Všechno je cool, nic není vážné.

Jeune-Fille nechce být uznávána za to, čím může být, ale fakticky prostě zato, že je. Chce být uznána bezpodmínečně.

Jeune-Fille tu není proto, abys byla předmětem kritiky.

Když Jeune-Fille dojde ke konci věku své dětinskosti, kdy je již dále nemožné nezeptat se sama sebe na konec, bez toho, aby se náhle našla obrána o prostředky (k čemuž může v této společnosti dojít trochu později), reprodukuje se. Otcovství nebo mateřství jsou jen jiným způsobem, mezi dalšími, ne méně zbavenými podstaty, jak zůstat podrobena IMPERIU NUTNOSTI.

Jeune-Fille se především oddává psychologické perspektivě, v níž vnímá jak sebe, tak i to, jak běží svět. Tak může předvádět určité vědomí vlastního zhmotnění, vědomí jež je samo zhmotnělé, protože je odtrženo od veškerého jednání.

Jeune-Fille zná všechny základní perverze velice dobře.

„TO JE TAK SLADKÝ!“

Jeune-Fille potřebuje druh vyváženosti, který spíše než rovnováhu tanečnice připomíná vyrovnanost účetní bilance.

Úsměvy neměly nikdy stejnou váhu jako argumenty. Existuje rovněž něco jako úsměv kostlivce.

Pocity Jeune-Fille tvoří znaky a někdy dokonce pouze signály.

Všude, kde ethos selhává nebo se rozkládá, objeví se jeune-Fille jakožto nositel prchavé, bezbarvé morálky spektáklu.

O Jeune-Fille nelze předpokládat, že by tě chápala.

Záliba jeune-Fille v hercích a herečkách se dá vysvětlit základními zákony magnetismu. Zatímco představují pozitivní absenci vlastností, nicotnost v nich na sebe všechny možné formy, ale nejsou víc než absencí vlastností. Herec je tedy stejný jako Jeune-Fille, je jak obrazem tak i jeho negací.

11

Jeune-Fille si lásku představuje jako soukromou aktivitu.

Jeune-Fille ve svém smíchu nese veškerou prázdnotu nočních barů.

Jeune-Fille je jediným druhem hmyzu, který je plně v souladu s etymologií ženských časopisů.

Jeune-Fille není nikdy sama, což je v tomto smyslu shodě s tím, jak je nešťastná.

Všude, kde vládnou Jeune-Filles, musí rovněž panovat jejich vkus, což určuje vkus naší éry.

Jeune-Fille je nejčistší formou zhmotnělých vztahů; je jejich pravou. Je antropologickým zhuštěním tohoto zhmotnění. Spektákl, ač nepřímo, konformitu Jeune-Fille bohatě odměňuje .

V lásce, dokonce více než v čemkoliv jiném, se Jeune-Fille chová jako účetní. Vždy se domnívá, že miluje víc, než je milována, a že tudíž dává víc, než dostává.

Jeune-Filles tvoří nudné společenství gest a výrazů.

Jeune-Fille je z ontologického hlediska pannou, nedotčená jakoukoliv zkušeností.

Když jis opravdu, ale opravdu nešťastný, možná o tebe Jeune-Fille projeví starost. To je ale jen jedna z dílčích vlastností její zloby.

Jeune-Fille neví nic o plynutí času, nanejvíš je ctlivá k jeho „následkům“: Jak by jinak mohla o stárnutí hovořit s takovým rozhořčením, jako by byl na ní páchán zločin?

Dokonce i když se nesnaží nikoho svést, jedná Jeune-Fille svůdně.

Na všem, co Jeune-Fille dělá, je určitý prvek profesionality.

Jeune-Fille stále sama sobě lichotí tím, jak je praktická

U Jeune-Fille dá i nejplytší moralismus průchod závanu děvky.

Jeune-Fille se sebou nese veškerou přísnost ekonomky, o vzdání se nároku tedy ví mnohem méně, než o čemkoliv jiném.

12.

Jeune-Fille je skutečností abstraktních kódů spektáklu.

Jeune-Fille obsadila samotné jádro současného systému tužeb.

Každou zkušenost neustále vtahuje zpět do hlavní reprezentace, kterou z ní učinila. Celý výron konkrétnosti, celkový výměr proběhlého času a věcí/událostí vnímá jen jako nedokonalosti, jako modifikace abstraktního modelu.

Jeune-Fille je usmívající se zlost.

Určité bytosti tě přimějí k tomu, že bys nejraději zemřel přímo před jejich očima, ale Jeune-Fille dráždí pouze touhy dobýt ji a opustit ji.

Předpokládané osvobození žen nespočívalo v jejich emancipaci od domácí sféry, ale spíše na rozšíření této sféry na celou společnost.

Jeune-Fille komukoliv, kdo ji přiměje přemýšlet, začne brzy vysvětlovat, jak skutečnou bytostí je.

V té míře, v jaké Jeune-Fille namísto tajemství ukrývá hanbu, nenávidí neočekávané, především, když to neočekávané není předem připravené.

Jeune-Fille nikdy nepřestává opakovat, že chce být milována za to kým je – ale znamená to pravý opak.

Jeune-Fille je živoucí a neutuchajícím zvnitřňováním vnějších representací.

‚Duše‘ Jeune-Fille je asi tak stejně široká, jako její oblíbený časopis.

Nic z toho, co Jeune-Fille dělá není samo o sobě špatné; vše je pečlivě uspořádáno podle oficiální definice štěstí. Odcizenost Jeune-Fille od ní samotné hraničí s mytomanií.

Jako své poslední útočiště Jeune-Fille fetišizuje lásku, aby nemusela čelit zcela podmíněné povaze svých tužeb.

13.

„Seru na to, jestli jsem svobodná nebo ne, hlavně, že jsem šťastná.“

„Chemie vášní: Dnes se dá vysvětlit vše, dokonce i zaminlování se! Sbohem romantiko, celý fenomén je očividně jen řadou chemických reakcí.“

Odděleny od sebe jsou Jeune-Fille a její zadnice jen dvěma prázdnými abstrakcemi.

„Příklad filmového hrdiny se jako duch vznáší nad adolescentem, který se dotkl dospělosti či dospělým, který dospělost předstírá.“ (Horkheirmer/Adorno, Dialektika osvícenství)

Jeune-Fille proplouvá deja-vu. Jestliže něco prožívá poprvé, je to [přinejmenším] podruhé, kdy to bylo representováno.

Přirozeně – k žádnému „sexuálnímu osvobození“ nedošlo – je to oxymoron! – všude šlo jen o rozdrcení všeho, co představovalo překážku totální mobilizace tužeb v zorném poli zbožní produkce. Odsouzení „tyranie potěšení“ není obžalobou potěšení, ale tyranie.

Ve světě Jeune-Fille se koitus jeví jako logický trest za všechny zkušenosti.

Jeune-Fille „má ráda život“, alespoň to říká.

Jeune-Fillesvé vztahy staví jen na bázi hrubého zhmotnění a slabého významového obsahu. Je tudíž zřejmé, že to, co v tomto vztahu lidi spojuje, je v podstatě jen rozděluje.

Jeune-Fille je optimistická, nadšená, pozitivní, spokojená, šťastná; jinak řečeno trpí.

Když nihilismus hovoří o štěstí, zrodí se Jeune-Fille.

Na Jeune-Fille není nic zvlášního, právě v tom spočívá její „půvab“.

Jeune-Fille je optickou iluzí. Z dálky vypadá jako anděl a zblízka jako ďábel.

Jeune-Fille nestárne, ale rozkládá se.

Každý zhruba ví, o čem Jeune-Fille přemýšlí, má starosti o své hadry.

14.

Vzdělání Jeune-Fille inverzně sleduje druhu jiných druhů vzdělání: bezprostřední dokonalost, zrod do mládí a poté udržení své prvotní nulitnosti a na konec selhání, jež spočívá v nemožnosti vrátit zpět čas.

Při pohledu z dálky se nicotnost Jeune-Fille zdá být relativně obyvatelnou, ba dokonce někdy i pohodlnou.

„LÁSKA, PRÁCE, ZDRAVÍ“

Půvab Jeune-Fille není nikdy soukromým půvabem, či jen jejím vlastním půvabem. Naopak je půvabem postrádajícím jakýkoliv obsah, absolutním půvabem, oproštěným od jakékoliv osobnosti. „Půvab“ Jeune-Fille není ničím víc, než formou nicoty, formou jevení se, které je k ní připojeno. O „kráse“ hovořit bez zajíkání se, protože její krása nikdy není vyjádřením žádné podstatné singularity/jedinečnosti, ale čistě abstraktní objektivity.

„Zásadní ideologický zmatek mezi ženou a sexualitou … teprve dnes dosáhl svého plného rozkmitu, protože ženy, jež byly kdysi podmaněny jako gender, jsou dnes ‚OSVOBOZENY‘ jako gender … Ženy, mládež – těla jejichž vynoření se po tisíci letech otroctví a zapomínání ve skutečnosti vytvořilo nejrevolučnější potenciál, a tím i nejzásadnější hrozbu pro jakýkoliv zavedený řád – jsou dnes integrována formou „emancipačního mýtu“. ‚Žena‘ je ženám předávána, aby ji konzumovaly, a stejně tak i ‚Mládež‘ mládeži; a prostřednictvím této formální narcistní emancipace, je úspěšně zabráněno skutečnému osvobození (Jean-Trissotin Baudrillard, The Consumer Society)

Jeune-Fille nabízí jednoznačný model metropolitního ethosu: zmražené vědomí žijící v exilu zumělohmotnělého těla.

„To je tak Booží!!!“ Pro Jeune-Fille je vše „tak“ [ve významu rozšíření či překročení]; ale ve skutečnosti je pro ni vše tak nedostačující.

 

2. Jeune-Fille jako technika sebeutváření (tj. subjektivizace pozn. překl.)

15.

Jaké ,potěšení‘?

Nic v životě Jeune-Fille, dokonce iv nejzazších záhybech jejího života, neunikne odcizené reflexivitě, kódování a upřenému zraku spektáklu. Její soukromý život je promýchán se zbožím, naprosto podmaněn reklamami a zcela socializován. Socializován je ovšem jako soukromý život, je tedy kousek po kousku podřizován umělé průměrnosti, která mu nedovoluje projevit se. Pro Jeune-Fille je to nejtajnější zároveň tím nejveřejnějším.

Tělo Jeune-Fille tíží, je jejím světem i jejím vězením.

Jeune-Fille touží Jeune-Fille. Ideálem Jeune-Fille je Jeune-Fille.

„Nudí tě machističtí muži? Proč nezkusit muže-objekt?“

Rétorika války pohlaví a rétorika ženské msty je nyní posledním úskokem, jímž maskulinní logika dobývá ženy, aniž by si toho povšimly tím, že je uzavírá do nich samotných prostým obrácením rolí, střídáním podrobení se a dominance, s vyloučením všeho ostatního.

16.

„Co vyžaduje ponížení těla? Uchýlení se ke svaté a nesmiřitelné nenávisti k našim vlastním tělům.“ (Duchovní úvod pro sestry ze Siant Vincent de Paul, 1884)

Jeune-Fille se pokouší dát výra svému na sebe odkazujícímu uzavření se do sebe a systematicky ignorovat vlastní nenaplněnost. Je proto naprosto dokonalá a zároveň prosta vší dokonalosti.

V relativně současné prehistorii, kdy byly ženské časopisy tvořeny jen pro ženy, se po určitou dobu šířily fámy, že mají na své čtenářky depresivní vliv. Tu a tam se říkalo – a byla to nakonec jen zlomyslná pomluva oněch dob – že žena, která některý z těchto časopisů dočetla, byla znatelně smutnější, než když jej otevřela. Začala tedy produkovat méně serotoninu. A je pravda, že když uvidíte mladou dívku zaměstnanou touto činností, povšimnete si, že se kolem ní šíří určité znepokojené ovzduší, ustrašená vážnost, jistý druh spěchu při otáčení stránek, jako by drmolila růženec nějakého neblahého náboženství. Zdá se, že v biopolitickém náboženství Imperia kajícné skutky přežily velice dobře, jen se dnes staly o něco imanentnějšími.

„Jsou to moje vlasy a mohu si s nimi dělat co chci.“

Jeune-Fille metodicky přetváří vše od čeho byla osvobozena v čisté služebnosti.

(Zeptej se sama sebe například, co moderní žena, která je jen určitým příšerným druhem Jeune-Fille, provedla se „svobodou“, kterou pro ni vybojovaly feministické zápasy.)

Jeune-Fille je pouhou vlastností programu, do nějž je vepsána a ve kterém se vše musí obstarávat samo.

„Když mi bylo dvanáct, rozhodla jsem se být krásná.“

Tautalogická povaha půvabu Jeune-Fille vyžaduje, aby ji neznepokojovala žádná jinakost, jen ideální representace. Děsivá šíře, do jaké odmítá své potenciální milence, bez ohledu na to, jak ochotni jsou věřit tomu, že se jim vydá. Tím Jeune-Fille vytváří takový prostor své moci, že nakonec neexistuje způsob, jak k se k ní dostat.

Sexualita Jeune-Fille působí právě v té míře, v jaké je jí cizí veškerá smyslnost.

17.

„Následně zvláště biologizace genitálií a těla mladé dívky vytváří z pohledu medicíny ideální laboratoř.“ (Han-Claud Caron, Young Girls‘ bodies)

„Mládí“ a „ženství“ Jeune-Fille, její mladistvost a ženskost, jsou tím, na čem kontrola jevení se staví svou tělesnou disciplinu.

Zadek Jeune-Fille jí postačuje jako základ pro pocit nevýslovné jedinečnosti.

Jeune-Fille je jako psycholog … Je vedena k tomu, učinit se stejně povrchní, jako je objekt psychologie.

Pro Jeune-Fille se samotná existence metafyzického faktu konečnosti smrskla do jednoduché technické otázky: Jaký je nejúčinnější krém proti vráskám? Nejdojemnější vlastností je bezpochyby její maniakální úsilí získat ‚ve sféře jevení se‘ onu definitivní neprostupnost času a prostoru ve vztahu ke svému okolí a dějinám, být všude a vždy dokonalá.

Protestantská etika, jež nakonec stojí za společenským pohybem jako obecný princip či behaviorální norma „morálky práce“, byla od konce druhé světové války rovněž a zrychlenou formou navrácena nazpět na úroveň jednotlivce. Nyní panuje v masovém měřítku vztahům, které lidé mají ke svým vlastním tělům, vášním a životům – šetří na nich.

Zajisté proto, že se erotismus Jeune-Fille představuje vší tou nespornou pozitivitou, která se nevyhnutelně váže na sexualitu, a protože prohřešek se sám o sobě stal poklidnou izolovanou a kvantifikovatelnou normou, koitus není z těch věcí, které umožňují jakýkoliv pokrok za určitou vnějškovost ve vztahu, který někdo z Jeune-Fille má, ale právě naopak, je z těch věcí, které tě v této vnějškovosti upevňují.

„K mým osmnáctým narozeninám dostanu nová prsa.“

„Mládí“, jímž spektákl těší Jeune-Fille, je darem velice hořkým. Toto „mládí“ je totiž něčím, co je stále ztráceno.

To, co žije nemá potřebu být neustále vyhlašováno.

17-18

Umírající na svém povrchu projevuje známky svého konce. Bezvýhradným potvrzováním svého genderu Jeune-Fille přináší jasný důkaz skutečnosti, že klasické genderové role hynou na úbytě, že odumírá jejich materiální základna. Přízraky mužů a žen se ženou ulicemi metropole. Svaly jsou z Workout Clubu a prsa ze silikonu.

18.

Mezi Jeune-Fille a světem je skleněná okenní tabulka. Jeune-Fille se nic nedotýká a ona se taktéž nedotýká ničeho.

Nic, co se týká identity Jeune-Fille nenáleží pouze jí osobně, ani její „mládí“ a její „ženskost“ snad ještě méně. Není to ona kdo má určité vlastnosti, ale jsou to vlastnosti, jež mají jí – jsou jí šlechetně propůjčeny.

Jeune-Fille je tak posedlá zdravím, jako by bylo bezpečnostní otázkou.

To, že své Já vnímá jako maso, jako svazek orgánů kolem vaječníků nebo koulí, je základem snahy dát Jeune-Fille formu nebo alespoň předstírat, že nějakou formu má, ale tato snaha posléze zákonitě selže. Výše zmíněný pocit není jen žitým důsledkem úchylek oksidentální metafyziky – která by ráda, aby beztvaré předcházelo formě, jež mu bude dodána z vnějšku – je rovněž tím, co musí zbožní nadvláda za každou cenu zachovat, a tím, co neustále produkuje uváděním všech těl do vztahu ekvivalence prostřednictvím popírání životních forem (životních stylů) a neustálým prováděním zásahů bez rozlišování. Ztráta kontaktu s vlastní osobností, zničení veškeré intimity vůči vlastnímu Já, dává vyrůst pociťování sebe sama jakožto masa, tj. podmínce sine qua non pro přijetí technik Já, jež ti imperium předkládá ke konzumaci. Index průniku všeho toho laciného zbožního smetí tam venku, lze změřit prostřednictvím toho, jak moc sám či sama sebe pociťuješ jako maso.

Vyčerpávající způsobilost těl.

Rozpor, který pociťuje mezi svým bytím jakožto společenská bytost a svou existencí jakožto bytost jedinečná, jež trhá Blooma na kusy, se ale ani v nejmenším netýká Jeune-Fille, protože ta již žádné jedinečné bytí, které by zakoušela nemá.

„Já a moje prsa, můj pupík, můj zadeček, mé nohy: MAGAZÍN MÉHO TĚLA“

Jeune-Fille je svým vlastním žalářníkem těla, které se stalo znakem v jazyce tvořeném z těl.

18-19

„Oh kult poslušnosti a otročení mladé dívky obrazu školačky a obrazu moderní dívky! … Otročení stylu, jež všemi způsoby tlačí k sebezničení, á poslušnost! (Gombrowicz, Fredydurke)

20.

„Mezi ženami hluboce zakořeněný instinkt, který je pobízí k užívání voňavek je manifestací biologického zákona. Prvořadou povinností ženy je být atraktivní … Sotva záleží na tom, jak inteligentní či nezávislá jsi; pokud nedokážeš, ať již vědomě či nevědomě, zapůsobit na muže, které potkáváš, nedokážeš pak plnit základní poslání žen…“ (20. léta 20. století – reklama na parfém)

Jeune-Fille o svém bytí uvažuje jako o manažerském problému, který potřebuje vyřešit.

Více než vyznačuje či určuje vztah k ostatním, společenský vztah či symbolickou integraci, Jeune-Fille spíše označuje vztah, jež chová k sobě samé, tedy vztah k času.

Na rozdíl od toho, jak se jeví, stará se o sebe samu Jeune-Fille jen málo. Není egoistická či lépe řečeno egocentrická, čemuž je tak proto, že její Já je někdo jiný. Veškerou svou péči věnuje se zatvrzelou zbožností něčemu, co je vůči ní vnější – svému „tělu“.

Uplatňování kapitalistické formy na vše – vzniká kapitál zdraví, slunce, sympatie etc. – a jeho zvláštní uplatnění na tělo způsobuje, že vztahy, které byly dříve prožívány bezprostředně začala zprostředkovávat odcizená společenská totalita (celek).

Jeune-Fille za pomoci zrušení významů těchto pojmů, vstřebává napětí mezi konvencí a přirozeností, a to v takové míře, že se již nezdá, že by byl jeden s druhým v rozporu.

Jeune-Fille je jako kapitalismus, sloužící nebo prvok. Ví jak se přizpůsobit a je na to hrdá.

Na rozdíl od tradičních společností, kde je existence zbytečných věcí rozpoznána a přistupuje se tam k nim tak, Jeune-Fille jejich existenci popírá a ukrývá je.

Jako všichni otroci si i Jeune-Fille myslí, že je sledována mnohem víc, než ve skutečnosti je.

19.

Jeune-Fille není nikdy tak plastická, jak by chtěla být.

Jeune-Fille nemá ráda vrásky, protože se jí nepodřizují. Jsou známkou toho, že žije a život se nepřizpůsobuje. Jeune-Fille se vrásek obává stejně jako všech skutečných VYJÁDŘENÍ.

Stejně jako sebevědomí, pociťuje Jeune-Fille život jen vágně.

Jeune-Fille žije izolována svou vlastní „krásou“.

Jeune-Fille nemiluje, miluje samu sebe jak miluje.

„Zen, speed a bio: tři systémy životních stylů.“

Jeune-Fille nejde nikdy tak daleko, aby požadovala, aby pomíjivé konvence, kterým se podřizuje, měly nějaký význam.

Jeune-Fille všechny vztahy chápe jako vztahy smluvní. Jako smlouvy, které lze podle zájmů smluvních stran kdykoliv vypovědět. Jde o vyjednávání o rozdílné hodnotě každého jedince na trhu svádění, kam někdo nakonec přijde, aby sklidil dividendy.

„JSI SPOKOJENÁ SE SVÝM TĚLEM?“ Udržuješ si mladistvý vzhled a elegantní křivky, které k němu patří? Máš pevné boky? Hebké šaty? Vede se ti dobře?

Jeune-Fille každý den znovu produkuje samu sebe tím, že manicky reprodukuje dominantní ethos.

„Jak získat deset let dobrým životním stylem.“

Nadnárodní společnosti nedávno spustili masivní reklamní kampaň na krém pojmenovaný Ethique (etika). Neznamená to nic jiného, než, že není nic etičtějšího, než se celý popatlat sračkami, hned jak se ráno vzbudíš, abys zůstal(a) ve schodě s imperativem mladistvosti a tak tu nemůže být žádný jiný ethos, než ten Jeune-Fille.

„Krása“ je režimem odhalování se Jeune-Fille ve spektáklu. Jeune-Fille je tudíž všeobecným produktem nesoucím v sobě veškerou abstraktnost a závazek zařadit se do určitého segmentu sexuálního trhu, v němž se vše podobá čemukoliv jinému.

21.

Kapitalismus opravdu vytvořil bohatství, neboť jeji nalezl tam, kde jej nelze spatřit. Kupříkladu krásu, zdraví či mládí učinil bohatstvím, tedy kvalitami jimiž nedisponuješ, ale ony disponují tebou.

Jeune-Fille není nikdy se svým podmaněním se zbožní metafyzice a s polušností spektáklu, jimž celý svůj život podřizuje a zviditelňuje je celým svým tělem, spokojena. Má tedy neustálou potřebu se jimi vychloubat.

„Zasáhli to, co je mi nejdražší: můj image.“

(Silvio Berlusconi)

Jeune-Fille vždy žije v páru: se svým vlastním image.

Jeune-Fille potvrzuje fyziologický dosah zbožní semiokracie.

„Jak krásná jsi? Ne, krása není subjektivním měřítkem. Na rozdíl od šarmu, jež je poněkud vágním pojmem, je krása kalkulována na díly, vážena, zkoumána pod zvětšovacím sklem a hodnocena v tisíci drobných detailech. Přestaň se schovávat ha hippi-cool principy jako „vnitřní krása je tím, na čem opravdu záleží“ nebo mám svůj vlastní styl“ a troufni si poměřovat se s nejlepšími!“

Krása Jeune-Fille je produkována. A ona sama se nebojí prohlásit: „krása nepadá z nebe“, je plodem práce.

Jeune-Fille dosahuje sebekontroly a sebeovládání zvnitřněním dvou nezpochybnitelných „nutností“: pověsti a zdraví.

„Dnes již není netrpět luxusem, ale právem.“

Oficiálně by Jeune-Fille raději byla věcí s pocity, než Bloomem, který trpí.

Jeune-Fille usiluje o plastickou dokonalost ve všech formách a zvláště své vlastní.

Počínaje péší o tělo, přes krémy proti vráskám, až po liposukci, vše zasvědcuje vytváření svého těla z abstrakce a aby jej rovněž abstrakcí učinila.

„To vše lze učinit pro smíření tebe s tvými image.“

Ať je její narcismus jak chce velký, Jeune-Fille nemiluje samu sebe, to co miluje je „její“ image, tedy to, co je vůči ní nejen cizí a vnější, ale něco, co ji v plném slova smyslu vlastní. Jeune-Fille žije pod tyranskou vládou nevděčného pána.

Jeune-Fille je především perspektivou plynoucího času, ovšem ztělesněnou perspektivou.

 

3. Jeune-Fille jakožto sociální vztah

23.

Jeune-Fille je základním sociálním vztahem, hlavní formou touhy po touze uvnitř spektáklu.

A mezi tím láska upadá do nejodpornější spektakulární formy hraní her.

Jeune-Fille se nikdy nedává, dává jen to co má, tedy soubor vlastností, jež jsou jí dány. Proto není možné Jeune-Fille milovat, jen ji konzumovat.

„Nechci se nechat svazovat, víš?“

Svádění je druhem sociální práce, který je Jeune-Fille vlastní.

Bezmocnost nebo frigidita Jeune-Fille hmatatelně odráží, že se od ní její vlastní erotická moc oddělila a stala se vůči ní natolik autonomní, až ji začala ovládat.

Když se Jeune-Fille hihňá, je stále v práci.

Tělesnost Jeune-Fille tak skvěle zapadá do autoritářského zbožního světa, že jej lze považovat za profesionální dovednost.

Sexualita je pro Jeune-Fille natolik stěžejní, že je pro ni jakýkoliv její sexuální akt zcela bezvýznamný.

Jeune-Filles jsou realistkami dokonce i ve věcech lásky.

Jeune-Fille nezápolí s otázkou, zda sexualita existuje, ale přísahá na to, že ji vynalezla. Noví bozi, nové předsudky.

24.

„Co znamená dobře si zašukat?“

Nikdy nezapomínej na to, že Jeune-Fille, která tě miluje, si tě také vybrala.

„Ó hoře lásky; můžeš kvůli němu zhubnout až kilo a půl.“

Pro Jeune-Fille svádění nikdy nekončí, což znamená, že svádění nakonec skoncuje s Jeune-Fille.

Jeune-Fille nemiluje a tudíž miluje neosobnost toho, co „LIDÉ“ říkají/dělají/atd. Odhaluje spektákl kdekoliv se jen nalézá a kdekoliv jej objeví, velebí jej.

Ve spektáklu je možné oddělenost dle potřeby akumulovat dokonce i v podobě „tělesných spojení“.

„VĚŘÍM V KRÁSU“

„Diktatura krásy“ je rovněž diktaturou ošklivosti. Neznamená násilnou hegemonii určitých paradigmat krásy, ale projevuje se mnohem radikálnějším způsobem jakožto hegemonie fyzického simulacra coby formy objektivity bytí. Pojímán takto, jasně vyjadřuje, že nás nic neochrání před tím, aby se tato diktatura nerozšířila na všechny lidi, ať již pěkné, ošklivé či indiferentní.

Jeune-Fille nemá potíž s tím předstírat je podřízena, neboť ví, že panuje. Je v tom něco blízkého masochismu, jemuž byly ženy dlouho učeny a jež je přiměje dát mužům zdání moci tak, aby v sobě obnovily jistotu, že si ji ve skutečnosti udržely.

Sexualita neexistuje. Je to abstrakce, oddělený okamžik, který zpodstatněl a jako přízrak začal vládnout lidským vztahům.

Jeune-Fille se cítí být sama sebou jen ve vztazích čisté vnějškovosti.

Jeune-Fille je produkcí a produkčním prvkem, to jest, je konzumentem, je výrobcem, je konzumentem výrobců a výrobcem konzumentů.

24-25

„Ženskost“ Jeune-Fille je určena pouze skutečností, že spektákl uvedl důvěrný vztah „ženy“ k přírodě zpět do stavu naprosté intimity vůči „druhé přírodě.“

„Konzumujte své vztahy.“

Pár nechává ztuhnout všechnu nekontrolovatelnou tekutost odstupu mezi těly tím, že v nich vysekává přivlastnitelný prostor intimity.

Jeune-Fille slovu touha propůjčuje velmi specifický význam. Nemylme se, v jejích ústech neoznačuje náklonnost smrtelné bytosti k jiné smrtelné bytosti či komukoliv jinému, ale pouze – na neosobní úrovni hodnot – rozdíl v potenciálu. Není puzením, jež někdo pociťuje k objektu své touhy, ale tlakem v nevýrazně elektrickém smyslu, je nerovností motoru.

Svádění nebylo původně spontánním navazováním vztahů mezi muži a ženami, ale dominantním vztahem mezi samotnými muži. Mělo vždy jako své epicentrum „sexualitu“, ale později nabylo odpudivé povahy, působící až do doby, kdy byl jeho důsledek převrácen. Hanba a exibicionismus jsou dvěma póly jedné a téže fikce.

To, co tě v očích Jeune-Fille pozoruje je spektákl.

Existenciálním pózám Jeune-Fille netrvalo dlouho, než prozářily všechny pole lidské činnosti. Například v architektuře se to nazývá faadismus.

Bytí Jeune-Fille se nachází vně ní samotné, ve spektáklu, ve všech znehodnocených representacích ideálů, které v sobě nese, ve všech krátkodechých zvycích, které hlásá, v morálce, již nám nařizuje napodobovat. Není ničím víc, než nestabilním zkonkrétněním všech abstrakcí, které ji předchází i následují. Jinak řečeno, je čistě ideologickou bytostí.

Sledovaný intelektuál, chladný a vášnivý, silný soupeř, labilně tvořivý, silný a kontrolovaný, citlivý a nesmělý, emocionální dobrovolník… KDO OPRAVDU JSI?

Podstata Jeune-Fille je taxanomická.

Mezi bičíkovci je svádění vztahem, který nejlépe odpovídá jejich založení. Celistvost a neprostupnost dvou částí je zásadní hypotézou. Neprostupnost či nepřístupnost toho, co v sobě Jeune-Fille nese nicméně nazývá „respektem“.

26.

Pasení kurev je nejvšednější sférou mechanického procesu uskutečňování zbožních vztahů.

„Móda je herní sférou pro jednotlivce, jimž schází vnitřní autonomie a potřebují podpůrné body, ale kteří přesto pociťují potřebu vystoupit z řady a chtějí aby jim byla věnována pozornost, chtějí se odlišovat od ostatních… Móda pozvedá bezvýznamné do pozice, v níž representuje celek, je zvláštním vtělením společenského ducha. Je nástrojem podřízení se společenské kontrole i způsobem individuálního odlišení se… Jde o zvláštní druh podřízení se a nadvlády, jimž dává ma výraz. (George Simmel, Philosophy of Modernity)

Pár je podroben určitému druhu vydírání, které se stále více ukazuje jakožto vydírání sexuality. Toto podmanění je však dvojího druhu: Jeune-Fille dovolí, aby k ní přistupovali pouze její „nejbližší přátelé“, ve vztazích, v nichž byla veškerá sexuální latence (skrytost) již předem uhašena; tudíž neudržuje nikoho od sebe v takovém odstupu, jako ty, s nimiž se vyspala. Je to zkušenost odstupu, která nahrazuje milence partnerem.

Jeune-Fille veškerým svým chováním zrazuje svou posedlost kalkulováním.

„Kdyby byla mou, nebyla by nikdy pouze mou, ani by neměla být. Krása existuje pro potěchu všech; je veřejnou institucí.“ (Carlo Dossi, Loves 1887)

Cílem životní cesty Jeune-Fille je „nulová chybovost“. Proto své bytí rozšiřuje nad všechny režimy řídícími produkci předmětů. Jejímu imperialismu tedy není cizí sloužit za příklad všem ostatním Bloomům.

Veškerá činnost, kterou Jeune-Fille vykonává, a pro niž se vzdává vší své svobody a v níž se nikdy nepřestává ztrácet, má veskrze kosmetickou povahu. V tomto smyslu až nápadně připomíná celou naši společnost, jež věnuje tolik péče své neposkvrněné fasádě.

26-27.

Jeune-Fille si zvykla nazývat zhmotnělý celek omezení, jimiž se vyznačuje, svou „osobností“. Oceňuje své právo na neplatnost jako „právo být sama sebou“ a nad to jako právo vydobyté a srdnatě bráněné.

27.

Sexualita se může šířit všemi sférami lidského bytí, pokud je nejprve v duchu oddělena jako zvláštní moment od zbytku života.

Tělo Jeune-Fille je pouhým oprávněním, které je jí více méně trvale poskytnuto. Tato skutečnost objasňuje, proč jej tolik nenávidí. Je totiž jen pronajatou residencí, ničím, co ve opravdu nevlastní a z čeho nebere polody. Může jej pouze užívat, neboť stěny tělesnosti Jeune-Fille autonomizovaná společenská totalita (celek) projektuje jako kapitál, produkční prostředek a spotřební zboží.

„Hej! Co si ten chlápek myslí, že je?“

Jeune-Fille je „sociální vazbou“ ve smyslu toho, co tě váže ke společnosti.

„Dokonalý sexuální vztah není ochuzen, je o něm rozhodováno, je řízen a plánován!“

„Lásky Jeune-Fille jsou druhem práce, a jako každá práce se stávají prekérními.“

Tak křehké identity, jakými jsou „mužskost“ a „ženskost“ nejsou nástroji vhodnými pro spektakulární řízení a správu společenských vztahů. Jsou jen nutnými fetiši pro oběh dalších fetyšů.

Spektákl v podobě Jeune-Fille zírá sám na sebe, sám sebe obdivuje a sám sebe miluje. Jeune-Fille je Pygmalionem spektáklu.

Jeune-Fille představuje motor procesu zužujícího a přeměňujícího vše, s čím přijde do kontaktu na Jeune-Fille.

„Žít spolu a každý sám za sebe.“

Jeune-Fille je nejvyšším z vrcholů odcizené socializace, kde to, co je nevíce socializované, je zároveň tím nejspolečenštějším.

Co se týče sexuality a peněz, jejich vztah se stává odděleným od toho, co je přivedlo do vzájemného poměru.

Jedná se přesně o ujednání o vlastním těle – a obecněji o celé její bytosti – druhu kapitálu, o který byla Jeune-Fille vyvlastněna.

28.

Sexualita je aparátem rozdělování. V rámci fiktivní pravdivostní sféry, v rámci všech vztahů a veškerého bytí, kde působí odstup Já od sebe samotného a Já od jiného, tam, kde byla znovu zavedena čistá nahodilost, bude tato nakonec zrušena, neboť byla zavedena společensky. Fikce sexuality vytváří volbu mezi pravdou/jevením se a upřímností/lžemi způsobem, v němž to čím není je odvrženo jako lži. Preventivně podkopává jakoukoliv možnost utvoření vztahu mezi těly. Umění udržování odstupu, v němž je vystoupení z oddělenosti zakoušeno, je vytvořeno jako aparát „sexuality“ a jejího binárního vydírání.

V „moderních“ podmínkách našeho bytí je Jeune-Fille také dekoračním předmětem, masturbujícím bůžkem Panem.

Dokonce i ve věcech lásky hovoří Jeune-Fille jazykem politické ekonomie a managementu.

Celý svět spektáklu je zrcadlem,

které odráží Jeune-Fille,

přizpůsobitelné a asimilovatelné zobrazení

ideálu.

Ve středu světa Jeune-Fille stojí požadavek svobody, beroucí na sebe podobu požadavku svádět.

Jeune-Fille je pro svět anekdotou a tím, co světu anekdot dominuje.

„Práce. Vstupuješ do velkého věku výstavby, který tě energicky posune do budoucnosti. Přinese ti štěstí, tvořivost a popularitu.

Láska. Tvé svádění bude mít velmi pozitivní ohlas.“

Pro Jeune-Fille je jazyk horoskopů rovněž „jazykem skutečného života.“

Jeune-Fille má magickou schopnost přeměnit ty nejheterogennější „vlastnosti“ ( například štěstí, krása, inteligence, velkorysost, smysl pro humor, společenský původ, etnicita, etc.) na jedinou společenskou hodnotu, jež ovládá výběr vztahů, do nichž se rozhodne vstoupit.

Spektákl se pokouší probudit Jeune-Fille spící v každém z nás. Je pronásledován duchem konformity.

28-29.

Lež pornografie spočívá v tvrzeních, že představují obscenitu, a ukazuje mizející bod všech representací. Ve skutečnosti je každá rodinná večeře, každá schůze managementu obscénnější, než výstřik do tváře.

29.

V těle Jeune-Fille není místo pro dva.

Úsilí Jeune-Fille stát se symbolem vyjadřuje pouze její touhu náležet za každou cenu ke společnosti ne-náležení. Podtrhuje to svou ustavičnou snahou odpovídat tomu, jak fyzicky vypadá. Vystihuje to, ač poněkud vágně, její fanatismus.

V podmínkách moderní produkce není láska možná. Uvnitř zbožního systému odhalování jeví se dar jako absurdní ukázka slabosti nebo jako něco, co se uskutečňuje v rámci toku jiných směnných vztahů a je tudíž směřován „vypočítavým ovzduším nezaujatosti.“ Dokud se o člověku předpokládá, že nemá důvěrný vztah k ničemu jinému, než ke svým vlastním zájmům a to jen do té míry, že se mu ještě nejeví ve své obnažené podobě, budou dávat smysl jen lži a simulace. Ohledně skutečných záměrů a motivací ostatních panuje paranoidní podezřívavost. Dary jsou natolik podezřelé, že se člověku musí platit, aby je dal. Jeune-Fille o tom ví víc, než kdokoliv jiný.

ŠPINAVÁ HRA SVÁDĚNÍ

Když bylo soukromé vlastnictví vyprázdněno ze svého metafyzického obsahu, nezhynulo ihned. Přežilo, ale jeho obsah je již jen negativní. Spočívá v právu vyloučit ostatní z užívání našich předmětů. Když jsou sexuální akty zbaveny všech imanentních významů, množí se. Nakonec však již nejsou ničím víc, než pomíjivým monopolem na pohlavní orgány jiných.

Pro Jeune-Fille je povrchnost všech vztahů příčinou povrchnosti bytí.

 

4. Jeune-Fille jakožto zboží

30.

Jeune-Fille se ani tolik neobává, zda vlastní to, jaká je její cena na trhu tužeb, jako se chce ujistit, jaká je její hodnota, což chce vědět s jistotou a přesně, právě prostřednictvím tisíce symbolů, které jsou jí ponechány, aby je přeměnila v to, co nazývá svým „potenciálem svůdnosti“, čti: její manou.

„Ti, kdož se nemohou dát, se prodávají.“

(Stendhal)

Jak být koketní a nevypadat při tom jako děvka.

Hodnota Jeune-Fille nespočívá v žádném vnitřním nebo dokonce přirozeném základu; ale výhradně v její směnitelnosti. Hodnota Jeune-Fille. Hodnota Jeune-Fille se vyjevuje jen v jejím vztahu k jiné Jeune-Fille. Proto nikdy není sama. Tím, že se k sobě samé staví jako k hodnotě, odlišuje samu sebe od sebe samé jakožto jedinečné lidské bytosti. „Tím, že se representuje jako něco odlišného od toho, čím je, začíná se projevovat jako to, čím je ve skutečnosti, zboží.“ (Marx)

Jeune-Fille představuje zboží, které v každý okamžik požaduje, aby bylo spotřebováno, protože s každým uplynulým okamžikem se blíží jeho expirace.

31.

Jeune-Fille v sobě neobsahuje věc, pro kterou je předmětem tužeb: svou vlastní propagaci.

Jeune-Fille představuje absolutno: je nakupována a prodávána, protože má hodnotu a hodnotu má proto, že je nakupována. Zbožní tautalogie.

Jeune-Fille je každý, kdo, než aby trpěl tyranií, se raději stane zbožím.

V lásce, stejně jako ve zbytku této „společnosti“, není nikomu dovoleno, aby neznal svou vlastní hodnotu.

Jeune-Fille je místem, kde zboží a člověk koexistují bez zjevných vzájemných rozporů.

Svět Jeune-fille se prokazuje pozoruhodnou sofistikovaností, jak její zhmotnění postoupilo do extrémní míry: v mezilidských vztazích maskuje zbožní vztahy, které maskují vztahy mezilidské.

„Zasloužíš si víc, než tenhle chlápek/kotě.“

Ve spektáklu je Jeune-Fille, stejně jako byla žena v primitivním světě, objektem Reklamy. Ale nadto je Jeune-Fille i subjektem reklamy, který se kupuje a prodává. Tento vnitřní rozpor je základem jejího odcizení. K tomuto dramatu je nutno připojit: tím jak systém exogamie efektivně udržoval trvalý vztah mezi kmeny, rozplynula se jí její mana mezi prsty, její propagace selhala a sama začala trpět důsledky.

Jeune-Fille je pohlcena cenou. Není ničím víc, než tím, z čeho se jí dělá zle od žaludku.

Hanba, jíž Jeune-Fille pociťuje, nespočívá v tom, že je prodána, ale naopak v tom, že si ji nikdo nekoupil. Slávu nečerpá ze své hodnoty, ale z toho, že na ní visí cenovka.

Pro Jeune-Fille není nic neosobnějšího, než její „hodnota jakožto osoby“.

Nezřídka je vidět, že se narušování jazyka pomalu stává narušováním skutečnosti, že lastníci jedinečného nebo nákladného předmětu, po něčem nejprve dychtí, potom prohlásí, že jej mají „rádi“ a po chvíli jej začnou „opravdu milovat“. Někteří mohou stejným způsobem prohlásit, že milují určitou Jeune-Fille. Ale pokud je tomu opravdu tak, budou hynout smutkem.

32.

Jeune-Fille spouští proces sebekomodifikace ne-zboží, sebe-ohodnocení neohodnotitelného.

„Ó … ne, ne první noc.“

„Hodnota“ Jeune-Fille „jakožto osoby“ je cenou, za níž chce být směňována, a je rovněž důvodem proč se nechává nakupovat a prodávat, aby nakonec pozvedla svou hodnotu.

Jeune-Fille své bytí prodává, jako by šlo o osobní půjčku.

Jakkoli Jeune-Fille poskytuje nekalkulovatelné, stejně s ním kalkuluje.

Ve směně jež Jeune-Fille zakládá, je osobní obchodováno vůči osobnímu na neosobní půdě zbožní směny.

Pokud Jeune-Fille rozruší láska, je přístup k ní pouze podmíněný, buď uzavřením trhu, nebo dle vyhlídek na trhu. Dokonce, i když se jeví, že opustila sebe samu, opouští pouze tu část sebe, jež je vázána smlouvou, zachovává si tu část svobody, jíž nezcizila. Smlouvu nelze navázat na celek bytí osoby, ale část osoby musí stát mimo smluvní vztah, aby bylo možno uzavírat další smlouvy. Není jasnějšího nebo pravdivějšího způsobu, jakým vyjádřit pokleslou povahu současné formy „lásky“.

„Tím můžeme dojít k závěru, že bylo absolutno, které leží za vztahy, zvráceno, a že sice ve zbožní společnosti mezi bytostmi fungují jisté obchody, ale nikdy ne skutečné ‚společenství‘, ani setkání/soulože, která by byla něčím více, než jen ‚patřičnými‘ procedurami, jakkoli extrémními mohou být. Nucené vztahy, kde kupující nebo prodávající čelí nadvládě, frustrovaní svou vlastní mocí, která pouze měří jejich bezmocnost.“ (Blanchot, The Shameful Community)

Zavěs! (což v angličtině rovněž znamená Jdi se oběsit) [hovor na druhé lince?]

Jeune-Fille zůstává po celý čas vášnivým vlastníkem svého těla.

Ať již jako modelka, pracovnice v reklamě, členka statutárního orgánu, koordinující agent, prodává Jeune-Fille svou „moc svádět“, stejně jako lidé obvykle prodávají svou „pracovní sílu“.

33.

Všechen úspěch v otázkách svádění, je ve skutečnosti selháním, stejným způsobem, jakým nenakupuješ zboží, ale zboží chce být koupeno; není to tak, že svádíš Jeune-Fille, ale spíše, že Jeune-Fille chce být svedena.

Stejně tak jako se makléř upíná k nějaké jednorázové měnové transakci, upíná Jeune-Fille veškeré své úsilí k dobře provedenému šuku.

Rozrůzněnost společenských, geografických nebo morfologických omezení zatěžující svazky lidských orgánů s nimiž se Jeune-Fille stýká, není dostatečným vysvětlením pro její rozrůzněné postavení mezi konkurujícími si produkty. Jejich směnná hodnota se nemůže zakládat na jakémkoliv jednotném vyjádření či jakémkoliv pevném určení, protože by bylo nemožné považovat je za ekvivalentní k sobě navzájem, dokonce i navzdory mohutnému zprostředkování spektáklem. Tato hodnota tedy není určena nějakými chimérickými přirozenými faktory, ale naopak souhrnem práce, jímž každý z nich přispěl ke svému rozpoznání ve skelných očích spektáklu, to jest produkoval sebe sama jakožto symbol těch vlastností uznaných odcizenou Publicitou, což nakonec není nic jiného než synonymum pro podrobení se.

První dovedností, kterou se Jeune-Fille naučí, je spravovat svou vlastní jedinečnost.

Odpočinek znamená pro Jeune-Fille přesně vědět, jakou má hodnotu.

„Ó můj bože, nemohu uvěřit tomu, že mne ten stařík odmítl.“

Jeune-Fille se nikdy nestrachuje o sebe, jen o svou hodnotu. Takže, když se setká s nenávistí, je stržena pochybností: neklesl její rating/cena akcií její popularity?

Kdyby měly Jeune-Filles nějaký zájem hovořit, řekly by: „Naše užitná hodnota může jistě lidi zajímat; ale pro nás, jakožto objekty, to neznamená nic. Nás se týká pouze hodnota. Vztah mezi námi jako objekty k nákupu a prodeji to dokazuje. Jedna druhou vnímáme jen jako směnné hodnoty.“ (Marx, das kapital)

„Sváděj správně. Neotravuj se nesmysly!“

Jeune-Fille má stejný vztah k sobě samé, jako ke všemu zboží, kterým se obklopuje.

„Nemůžeš se takhle znehodnocovat!“

Náplní Jeune-Fille je – a to především – učinit se cennou.

34.

Stejným způsobem jako je objekt získaný za určitou peněžní sumu jednoduše srovnáván s nekonečnými pomyslnými možnostmi, jež tato suma obsahuje, není sexuální objekt vlastněný Jeune-Fille ničím více, než neuspokojivé zhmotnění jejího „potenciálu svůdnosti“ a předmětný pohlavní styk je jen chabou objektivizací všech možných souloží, které stejně tak dobře mohla mít. Toto opovržení vším, u Jeune-Fille vyvěrá z náboženské intuice zaměřené proti „nekonečnému zlu“.

Jeune-Fille je nejautoritativnějším zbožím v autoritářském zbožním světě, takové jež nikdo nemůže vlastnit, ale které na tebe namísto toho dohlíží a může ti být kdykoliv odňato.

Jeune-Fille je zbožím, které si suverénně nárokuje vysnít si svého nabyvatele.

Mezi zbožím se Jeune-Fille cítí jako v rodině, jako by byla se svými sestrami.

Konečné vítězství Jeune-Fille odkrývá, že je dnes společenskost nejdrahocennějším a nejoceňovanějším druhem zboží.

Imperiální období Biomoci a Spektáklu se vyznačuje skutečností, že samotné tělo Jeune-Fille přijímá podobu zboží, které náleží pouze jí. „Na druhou stranu, je to právě tento okamžik, kdy zbožní forma lidských bytostí zevšeobecněla.“ (Marx)

Lesk fyziognomie Jeune-Fille lze osvětlit skutečností, že je jakožto zboží zhmotněním určitého množství práce vynaložené k tomu, aby vyhověla normám pro určitý druh směny. A pro formu, v níž se jeví, jež je rovněž zbožní formou, je typické utajení nebo přinejmenším dobrovolné zapomínání této konkrétní práce. V „láskách“ Jeune-Fille na sebe vztah mezi věcmi fantasmagoriky bere podobu vztahu mezi dvěma jedinci.

S Jeune-Fille se to nemá pouze tak, že zbožní vztahy přebírají nadvládu nad lidskou subjektivitou, ale především je to lidská subjektivita samotná, která se odhaluje jako zvnitřnění zbožních vztahů.

Marx jistě neměl namysli Jeune-Fille, když napsal: „ jednotlivé druhy zboží nemohou samy přijít na trh a směňovat se mezi sebou.“

„Můj přítel je básník.“

35.

„originalita“ je součástí systému banalit Jeune-Fille. Toto pojetí jí dovoluje dát do ekvivalence všechny jedinečnosti jako jedinečnosti prázdné. V jejích očích je veškerá non-konformnost umístěna v jistém druhu konformismu non-konformity.

Pokaždé udiví, jak v obchodních transakcích Jeune-Filles dochází Ricardova teorie konkurenčních výhod mnohem plnějšího potvrzení, než u nehybného zboží.

Jeune-Fille uskutečňuje svou hodnotu jen prostřednictvím směny.

Ať již se jedná o Jeoune-Fille z venkova, gheta či zazobané čtvrti, všechny Jeune-Filles jsou si jakožto Jeune-Files rovnocenné.

Zboží je zhmotněným vztahem a Jeune-Fille je jeho vtělením.

Jeune-Fille je dnes nejpoptávanější komoditou: lidským zbožím.

Ve způsobu, jakým zboží odhaluje svou podstatu, kdy „krása“ neodkrývá nic, co by bylo samo o sobě jeho vlastní, autonomní jevení se je zbaveno vší podstaty, a tudíž se Jeune-Fille, ať dělá co chce, nemůže dát jen tak někomu.

Pche, buď ona, nebo nějaké jiné kotě…

Tržní zákony byly v Jeune-Fille individualizovány.

To, čemu se dosud říká „láska“ je pouze fetišismem spojeným s určitým zbožím: lidským zbožím.

V očích Jeune-Fille jsou všechna místa, věci i bytosti dány do rovnocenného poměru. Takto vědomě propojuje vše, co vstupuje do pole její představivosti se vším, co již zná z odcizené Publicity (reklamy). Vyjadřuje to její řeč, přetékající slůvky jako „jako“, „-ný“ a „takový“.

Jeune-Fille je ústředním prvkem toho, čemu Negriisté říkají „nechat pracovat touhu a cítění“, věčného oslnění, tímto zbožním světem, tak jak je, vůči němuž nikdy nenajdou nic, co by mu vyčetli.

„Svádění: nauč se marketingu lásky! Sníš o něm a on si tě nevšímá. Spoj se s ním za pomoci zákonů marketingu! Žádný muž neodolá dobře naplánované kampani. Především, pokud jsi propagovaným produktem ty.“

Všude, kde panuje spektákl, působí hodnota Jeune-Fille bezprostředně; její půvab je výkonnou mocí.

36.

Jeune-Fille, aby si uchovala svou „vzácnost“, se musí prodat za plnou cenu, tudíž se ve většině případů musí odmítnout prodat. Ovšem, jak je vidět, je Jeune -Fille oportunistkou dokonce i v otázkách abstinence.

„Protože já za to stojím!“

V pojmech klasické ekonomie musíme o Jeune-Fille uvažovat jako o „gifenově statku“ nebo gifenovském statku, to jest jako o předmětu, který navzdory tomu, co se „obvykle“ děje, je tím poptávanější, čím vyšší je jeho cena. Do této kategorie spadá luxusní zboží a rovněž tak i Jeune-Fille, která je v této kategorii zbožím nejběžnějším.

Jeune-Fille nikdy nedovolí, aby byla vlastněna jako Jeune-Fille, stejně tak jako zboží nikdy nepřipustí, aby bylo vlastněno jako zboží, ale pouze jako věc.

„Můžeš být krásná, populární, cílevědomě smlouvat o nejvýhodnější nabídce a být vnitřně osamělá.“

Jeune-Fille existuje jakožto Jeune-Fille pouze v systému všeobecné ekvivalence a v jeho gigantickém oběhu. Není nikdy vlastněna ze stejného důvodu, z jakého byla předmětem tužeb. Ve stejný okamžik, kdy se někdo stane jejím nabyvatelem, je stažena z oběhu, přízrak se rozplyne, magická aura zmizí, transcendence, jež ji zahalovala je pryč. Je z ní jen smradlavá píča.

„Moderní svět se univerzálně nekurví z chtíče, toho by nebyl schopen. Kurví se všeobecně proto, neboť je univerzálně zaměnitelný.“ (Peguy, Note Conjointe)

Jeune-Fille je univerzální dědičkou vší pseudokonkrétnosti světa, a především pseudoobjektivity soulože.

Jeune-Fille by ráda byla věcí, ale nechtěla by, aby se s ní jako s věcí jednalo. Veškerá její úzkost pramení ze skutečnosti, že se s ní jako s věcí nezachází, a co víc, že ve skutečnosti nedokáže věcí být.

36-37.

Odporné není to, že je Jeune-Fille v zásadě děvka, ale že se tak odmítá vnímat. Zatímco děvka je nejen nakupována, ale rovněž se prodává, a je tedy na půdě zbožní směny maximálně autonomní figurou, je jeune-Fille věcí přesně do té míry, do jaké se považuje za lidskou bytost; a lidskou bytostí v míře, v jaké se považuje za věc.

37.

„Buď sama sebou!“ (Zaplatí se to!)

Podle lstivého zbožního rozumu, je to, co určuje hodnotu Jeune-Fille údajně právě to ne-zbožní, to autentické a dobré v ní.

Jeune-Fille představuje zhmotnění krize soudržnosti svazující intenzity zbožní společnosti v poslední čtvrtině 20. století. Je odpovědí na imperativ totální komodifikace bytí ve všech jeho sférách, potřebou zabezpečit, aby více nic z toho co je stále eufemisticky nazýváno „mezilidskými vztahy“ nezůstalo vně zbožní formy.

Misí přidělenou Jeune-Fille je znovuočarovat bezútěšný zbožní svět a svou radostí a bezstarostností zbrzdit katastrofu. Ve své formě druhého stupně konzumu je upřednostněna: spotřeba spotřebitelů (the consumption of consumers). Jak až je to jen možno z pouhého jevení se, které se v mnoha případech stalo legitimním, říci, že s Jeune-Fille zboží zcela anektovalo ne-zboží.

Zadek Jeune-Fille představuje obrannou baštu iluzí o užitné hodnotě, která se zjevně z povrchu všeho, co existuje, vytratila. Ironií však je, že tato hodnota je stále hodnotou směnnou.

Ve spektáklu lze o Jeune-Fille říci to, co Marx prohlásil o penězích: že je „zvláštním zbožím stojícím mimo běžné činnosti ostatního zboží a slouží k odhadování vzájemných poměrů jejich cen.

 

5. Jeune-Fille jako živá měna

38.

Jeune-Fille je demonetizována, jakmile je stažena z oběhu. Když ztratí možnost vrátit se zpět na trh, začne hnít. Jeune-Fille je zboží určené výhradně pro oběh standardních emocí.

Hodnota nikdy nic neměřila, ale to, co nikdy neměřila, odjakživa měřila čím dál tím hůře.

Živá měna je nejzazší reakcí zbožní společnosti na neschopnost peněz být ekvivalentem -tedy mít možnost je nakupovat – k vrcholným formám lidské produkce, které jsou zároveň těmi nejvzácnějšími i těmi nejběžnějšími. Neboť rozsah do jakého se impérium peněz rozšířilo do všech koutů světa a všech projevů lidského života, vedl ke ztrátě jeho vlastní hodnoty, a stalo se stejně neosobním, jako je jeho pojem a následně tak patetickým, že se pro něj stalo vrcholně problematickým působit jako ekvivalent ke všemu opravdu osobnímu. Tuto naprostou nesouměřitelnost mezi ním a lidským životem, můžeme jasně vidět na tom, jak nemožné je zaplatit prostitutce spravedlivou cenu.

38-39.

Prostřednictvím živé měny překonala zbožní nadvláda dvě slabiny peněz. První z nich je možnost koupit lidský život jako takový, to jest jako sílu, druhá pak nákup vrcholných forem lidské produkce, násobením mezi sebou???? Živá měna dociluje ekvivalence s tím, co je v osobní produkci nesoudělné – to jest toho, co začalo převažovat – a s tím, co je nesoudělné v lidském životě. Spektákl nyní ohodnocuje neohodnotitelné užitím neohodnotitelného v „objektivní“ hodnotě.

39.

Jakožto symbol může být směňována za všechny druhy materiálního bohatství, ovšem jakožto jmění (resp. kapitál) nicméně vylučuje jiné nároky, jestliže se nejedná o nároky, jejichž uspokojení representuje. Vzato do důsledku, je uspokojení rovněž vyloučeno její povahou symbolu. (Klossowski, Living Currency)

Vezmeme-li v úvahu Jeune-Fille jakožto zboží, je její výlučná povaha rovněž spojena se skutečností, že je rovněž a neoddělitelně lidskou bytostí, a tudíž je stejně jako zlato, účelem o sobě. A v důsledku tohoto výjimečného uspořádání (formace), se navrací do role všeobecného ekvivalentu.

Živá měna a zvláště Jeune-Fille, v sobě nese možné řešení krize hodnoty, a to tím, že umožňuje hodnotit a odměňovat nejtypičtější druhy společenských produkcí, tj. těch vážících se ke všeobecnému intelektu (general intellect).

Zachování minimálních společenských konvencí je podmíněno skutečností, že by nadhodnota živou měnu znehodnotila a ta by tak nemohla působit jako vážný protipól k neohodnotitelnému, k jehož pořizování je určena. Tím, jak z neohodnotitelného činí ohodnotitelné, podkopává svou vlastní podstatu. Přízrak inflace zachvacuje svět Jeune-Fille.

Jeune-Fille je rozhodujícím procesem spektakulární ekonomiky, jejím hlavním motorem, nehybností. Zadek Jeune-Fille v sobě nenese žádnou novou hodnotu, jen znehodnocení všech těch, jež tu byly před ní. Zničující moc Jeune-Fille spočívá v tom, že ničí veškerou produkci, již nelze proměnit v živou měnu.

Všechny představy o velikosti a prestiži, které nejsou převoditelné do podoby Jeune-Filles, již dávno zmizely v absolutním nihilismu.

Jeune-Fille si nikdy nenechá ujít příležitost ukázat triumf živé měny nad hrubými, sprostými penězi, a proto požadovat nekonečné množství darů na oplátku za sebe samu.

40.

Peníze již nejsou základním cílem ekonomiky. Jejich triumf je znehodnotil. Nahý král pozbyl veškerou svou metafyzickou moc a rovněž veškerou hodnotu. V biopolitickém stádu mu již nikdo neprokazuje úctu. Jako všeobecný ekvivalent jej nahradila živá měna, jež se vztahuje ke všemu, co má nějakou cenu. To také tvoří její hodnotu a její zhutňování. Kupní síla živé měny a o to více Jeune-Fille, nemá žádná omezení. Šíří se nade vším co existuje, neboť se v ní bohatství užívá hned v dvojím smyslu: jako symbolu a jako skutečnosti. Vysoká úroveň individualizace lidí a jejich produkcí, která učinila peníze neschopnými hrát roli prostředníka v ryze osobních vztazích, vstupuje do hry za podmínky, že je emitována živá měna.

Zdá se, že se vše konkrétní o tomto světě ztratilo v zadnici Jeune-Fille.

Stejně jako se po roce 1968 stalo nezbytným organizovat bídu, je k tomu, aby byl zboží navrácen respekt nutná sexuální mizérie, aby dokázala udržet tyranii Jeune-Fille, tj. tyranii živé měny.

Peníze nejsou s živou měnou nikterak v rozporu; zachovávají si svou transcendentální povahu i s celým účetnictvím, které již dlouho nic nevykazuje.

Od doby, kdy se stal překlad velice rozmanitého lidského života do řeči peněz nemožným, byla vynalezena Jeune-Fille, aby obnovila hodnotu znehodnocených peněz. Ale Jeune-Fille peníze nejen předčí, ale jedním rázem je učiní v úvahách druhotnými, regeneruje je a navrací jim podstatu. Za pomoci této lsti peníze dále přežívají.

Neosobní povaha Jeune-Fille má stejný ideál, dokonalou očišťující podstatu jako peníze. Jeune-Fille je sama bez zápachu.

Stejně jako „užitná hodnota“, nemá žádný vztah k hodnotě směnné, nepřipouštějí emoce, jimiž Jeune-Fille víří, účetní zpracování, ale stejným způsobem jako užitná hodnota sotva existuje bez hodnoty směnné, emoce jimiž víří živá měna existují vně systému, v němž se směňuje. Ani Jeune-Fille ani zlato si nikdo opravdu neužije, užívat si může jen jejich nepoužitelnosti a vzácnosti.

Když Marx prohlásil, že v objektu směnné hodnoty krystalisuje pracovní doba nutná pro produkci tohoto objektu, prohlásil jen to, že v poslední analýze se hodnota skládá pouze ze života zrušeného věcmi – tudíž je živá měna především numéraire (zboží sloužící jako cenové měřítko):

„Jakmile byla v rovnici pro zdanitelné výnosy toho, co může být produkováno, zcela pochopena přítomnost průmyslového otroka – jeho fyziognomie považovaná za neoddělitelnou od práce – mezi osobou a její činností může být učiněno jen klamné rozlišení. Jeho fyzická tělesná přítomnost je již zbožím nezávislým na zboží, k jehož produkci jeho přítomnost přispívá. A nyní průmyslový otrok buď ustavuje striktní vztah mezi svou tělesnou přítomností a penězi, které do procesu vnáší, nebo, že jeho tělesná přítomnost nahrazuje funkci peněz: je zároveň ekvivalentem bohatství a bohatství samotným.“ (Klossowski, Living Currency)

Ve francouzštině slovo „foutre“ [mrdat] užívají k hanlivému označení jakékoliv aktivity. Qu‘ est-ce tu fous Co do hajzlu děláš? – doslovně: Co to mrdáš? A pravda je, že ve všech společnostech, kde lidé nemohou jednat svobodně, se mrdání stává všeobecným abstraktním ekvivalentem, bodem nula pro veškeré činnosti.

Od té doby, co se na scéně objevila Jeune-Fille, se stalo nemožným pochopit v čem „baiser“ [fyzické mrdání] spočívalo, to jest mrdat někoho bez toho aby opravdu mrdal konkrétní osobu. Protože se mrdání stalo natolik abstraktním, tak efektivně zaměnitelným, že se stalo mrdáním absolutna [zanořením do absolutna].

Jestliže jsou peníze králem zboží, je Jeune-Fille jejich královnou.

40-41.

Dnes je dávána přednost tichým pornohvězdám, které jsou ponořeny samy do sebe, bez diskursu, ne proto, že to co budou říkat bude netolerovatelné či příliš neslušné, ale právě naopak, protože, když hovoří, je to, co o sobě říkají holou pravdou všech Jeune-Filles. „Beru vitamíny, proto budu mít krásné vlasy; péči o tělo se musíš věnovat denně. Je normální, že musíš pracovat na svém vzhledu, tím působíš na lidi,“ přiznává jedna z nich.

41.

Ve vrcholné fázi Spektáklu je vše zprostředkováno sexuálně, tudíž sexuální akt nahradil užitečnost konkrétních věcí jakožto jejich nejzazší finalita. Jsoucnost zbožního světa směřuje výlučně k tomuto bodu.

„Dokud volná láska nezevšeobecní, bude vždy určitý počet mladých dívek potřeba k tomu, aby plnil funkci dnešních šlapek.“ (Georg Simmel, Philosophy of Love)

Oh, Jeune-Filles v terciálním sektoru; marketingu; obchodu; sociálních službách. V dohledné budoucnosti bude celý kapitalistický režim nadhodnoty produkován Jeune-Filles.

Co se při sexuálním aktu směňuje je sebevědomí. Každá Jeune-Fille se představuje jako automatický a standardní převaděč své vlastní existence na zbožní hodnotu.

Jeune fille ve skutečnosti není ani subjektem ani objektem emocí, ale pouhou záminkou pro ně.

Stejně jako peníze, je i Jeune-Fille ekvivalentem k sobě samé, je tím jediným, čím je vztah k ní samotné nesen.

Jeune-Fille je ryzím zlatem, absolutním numérairem.

Je to jednostranné fetišistické stanovisko, co potvrzuje, že je „živý objekt, který je zdrojem emocí z úhlu pohledu směny hoden udržet si svou cenu“. (Klossowski, Living Currency.)

Čas, jež byl osvobozen zdokonalením a rostoucí efektivitou produkčních prostředků není vynahrazen žádným snížením „pracovní“ doby, ale rozšířením pracovní sféry do všech sfér života, ale především ustavením a udržováním dostatečně široké masy živé měny – disponibilních Bloomů a Jeune-Filles, potřebných pro zrod paralelního a již regulovaného sexuálního trhu.

Přízračná povaha Jeune-Fille reprodukuje přízračnou povahu společenské angažovanosti, za kterou je vyplácena odměna rovněž v podobě Jeune-Fille.

Živá měna odkrývá v souhrnu pravdu zbožní směny, k níž soluží, odkrývá lež: nemožnost najít ekvivalentní poměr mezi nesouměřitelnými prvky lidského života (klasicky sražených do „pracovní doby“) s nehybnými či jinými věcmi nebo s penězi, bez ohledu na jejich množství. Lež zbožní společnosti je nakonec tím, co dává život v plen regulované směně, která vždy zahrnuje OBĚTI a tak si nárokuje vypořádání NEKONEČNÉHO DLUHU.

6. Jeune-Fille jakožto kompaktní politický aparát

6. Jeune-Fille jakožto kompaktní politický aparát

44.

Zřetelněji než jiný druh zboží, ale již ne výlučně, je Jeune-Fille rovněž ofenzivním neutralizační aparátem.

Jak by kapitalismus dokázal mobilizovat afekty a rozšiřovat molekuly moci všude, dokonce i tam, kde mohou kolonizovat samotné naše nálady a emoce, kdyby jako jejich přenašeč nesloužila Jeune-Fille?

Stejně jako ekonomika, se i Jeune-Fille domnívá, že nás dostane prostřednictvím své infrastruktury.

„Dívej se na světlé stránky života“, …neboť dějiny kráčí po těch temných.

Biomoc je dostupná v podobě pěny, tablet a spreje.

Svádění je novým opiem lidu. Je svobodou nesvobodného světa, radostí ve světě bez radosti.

Všemi prostředky – ať již jde o její nálady, psychologické nastavení, rodinu, „upřímnost“, „zdraví“, touhy či podřízenost společenskému determinismu – se Jeune-Fille brání proti svobodě.

Vyhlížejíc jako neutrálita těsně před výbuchem, je Jeune-Fille nejstrašnějším ze všech viditelných nástrojů útlaku.

45.

„Jsi po sexuální stránce normální?“

Jeune-Fille postupuje vpřed jako živoucí stroj, vedený a směřující tam, kam mu to spektákl nařídil.

Nadvláda vynalezla mnohem mocnější prostředek, než je pouhé donucení silou: řízený půvab.

Jeune-Fille je základní jednotkou biopolitické individuality.

Z historického hlediska se extrémní příbuznost biomoci s Jeune-Fille projevuje jejím spontánním přijímáním veškeré biopolitiky, které se lidé podrobují.

„Jíst špatně je luxus, známka lenosti. Opovržení tělem je skvěle sebeuspokojujícím vztahem k sobě samé/mu. Pracující žena udržuje svůj tělesný kapitál (gymnastika, plavání), zatímco pro studenty je nejdůležitější estetika (tanec) nebo vyčerpávající výdaj par excelence: noční klub.“

Funkcí Jeune-Fille je přeměnit příslib svobody, obsažený v konci západní civilizace, na přidané odcizení, prohloubení zbožního řádu, na nové otroctví, na politický status quo.

Jeune-Fille působí stejně jako technologie, jako formální zduchovnění světa.

Uvnitř systému zbožní nadvlády je svádění přímým užitím síly.

Jeune-Fille nemá na svou pozici žádný vlastní názor, vždy se tak rychle jak je to jen možné ukryje ve stínu kohokoliv, kdo zvítězí.

„Moderní“ druh práce, již neobsahuje určítý podíl vynaložené pracovní síly, který ji činí ziskovou, ale spíše poslušné uplatňování určitých „lidských vlastností“. To skvěle odpovídá dovednostem Jeune-Fille v umění nápodoby.

Jeune-Fille je úhelným kamenem systému udržujícího řád zbožní nadvlády. Působí plně ve službách jeho obnovy, protože chce jen trochu zasranýho klidu.

Jeune-Fille je ideální kolaborant.

Jeune-Fille svobodu chápe jako možnost vybrat si mezi tisíci malichernostmi.

Jeune-Fille nechce žádné dějiny.

46.

Cílem Jeune-Fille je regulace všech smyslů.

V autoritářském zbožním světě je každé uznání touhy ihned zároveň uznáním otroctví.

Žádný z otroků semiokracie od ní nezíská tyto moci: soudit, obviňovat, vyjadřovat názor.

Jeune-Fille je zhmotněním způsobů, jakými kapitalismus obnovuje všechny potřeby, od kterých lidstvo osvobodil. Činí tak neúnavným přetvářením lidského světa tak, aby vyhověl abstraktním normám spektáklu, a neustálým zvedáním náročnosti těchto norem. Jak Jeune-Fille, tak i spektákl sdílejí morbidní posedlost zůstat vzájemně ve shodě, neberouce ohled na horečnou aktivitu, kterou je pro to nutné činit.

Přísná kontrola a přehnaná starostlivost, kterou společnost vůči ženám projevuje, vyjadřuje pouze její potřebu reprodukovat sebe samu v identické podobě a chránit se.

„Americká akademie politických a společenskýc věd ve své publikaci zabývající se rolí žen v moderní Americe (1929) končí tím, že masový konsumerismus učinil z „moderní hospodyňky … ani ne tolik specializovaného dělníka, jako podnikatelku v oblasti životního stylu.

(Stuard Even, Captains of Consciousness)

Program biomoci se především prosazuje prostřednictvím procesu podmanění lidí jejich těli a prostřednictvím jejich těl.

Spektákl odklání těla tím, že je vybuzuje, stejně tak jako je vybuzovalo náboženství tím, že je zadržovalo.

Jeune-Fille je „upřímná“, „dobrosrdečná“, „laskavá“, „nezáludná“, „cudná“, vykazuje se zkrátka všemi ctnostmi, které pojímané jednostranně, jsou jen synonymem pro otroctví.

Jeune-Fille žije v iluzi, že svoboda konec konců spočívá na naprostém podrobení se zbožní „publicitě“. Ale koncem tohoto otroctví není nic víc, než stáří a smrt.

„Svoboda neexistuje,“ říká Jeune-Fille, ale pak odchází do lékárny.

Jeune-Fille chce být „nezávislá“, tedy být závislá jen na LIDECH.

46- 47.

Vše veliké, co zároveň není znakem zotročení autoriářskými zbožními vztahy, existuje jen proto, aby se stalo důvodem naprosté nenávisti Jeune-Fille k těm, kdo si ještě stále dovolí hovořit o „aroganci“, „přiměřenosti“, či dokonce o „opovržení“.

47.

Jeune-Fille je stěžejním článkem tolerantního konzumu a komodifikace volného času.

Přístup ke svobodě je ve spektáklu pouze přístupem k okrajovému konzumu na trhu tužeb, jež je jeho symbolickým srdcem.

Převaha zábavního trhu a trhu tužeb není ničím víc, než kolečkem v obrovském soukolí společenské pacifikace, v němž plní funkci dočasné clony, zakrývající živoucí rozpory protínající každý pór imperiální biopolitiky.

Symbolická privilegia, která spektákl Jeune-Fille přisuzuje, se mu vrací jako protipóly vstřebávání a šíření pomíjivých kódů, znovuužití a všeobecná semiologie, které musí působit proto, aby politicky neutralizovaly volný čas uvolněný „pokroky“ ve společenské dělbě práce.

Jeune-Fille je středovou osou „tolerantní drezury“.

Jeune-Fille jakožto prostředí, koordinace a režijní management volnočasových aktivit.

Jeune-Fille je hluboko uvnitř razítkem: nese se sebou všechnu náležitou lhostejnost, veškerý nutný chlad, který vyžadují podmínky metropolitního života.

Spektáklu na tom, zda je svádění všude nenáviděno nesejde, pokud lidé nejsou schopni pochopit jakýkoliv smysl hojnosti schopený spektákl překonat.

Když se spektákl pokouší „ocenit ženskost“ nebo rovnou uznat „feminizaci světa“, všechno, co opravdu dostanete je jen lstivou podporou veškerého otroctví a konstelací „hodnot“, které otroci vždy předstírali, že mají.

„Ó můj bože, ty jsi ale sprostý!“

Jeune-Fille je nejlépe pracujícím agentem kontroly chování. Prostřednictvím Jeune-Fille se nadvláda šíří až do těch nejkrajnějších mezí osobního života.

47-48.

Násilí, s nímž je ženskost ve světě autoritářských zbožních vztahů spravována, připomíná způsoby, jakými dominantní moc pána týrala otroky, a to dokonce i když je potřebuje pro zajištění své reprodukce.

Jeune-Fille je mocí, proti níž se staví jak barbarské chování, tak i čistý totalitář.

Ve světě autoritativních zbožních vztahů mohou živí vnímat své vlastní odcizení touhy jakožto projev moci, kterou jim nepřítel odňal.

7. Jeune-Fille jako válečný stroj

49

Jeune-Fille se spontánně podřizuje jakémukoliv druhu ntunosti – „životu“, „společnosti“, „práci“, „vzdělávání dětí“; jiné Jeune-Fille. Toto pořízení se je však výhradním způsobem podmíněné, týká se věci jen potud, pokud zabraňují jedinečnému vyjádření.

Skelný úsměv Jeune-Fille v sobě vždy skrývá trestaneckou kolonii.

Jeune-Fille neospravedlňuje nic kromě spektáklu. Je stejně tak poslušna libovůli toho, co LIDÉ říkají, jako tyranská jde-li o živé bytosti. Její podřízení se neosobní povaze spektáklu jí dává právo podřizovat jí i ostatní, ať již jde o kohokoliv.

Při šukání se Jeune-Fille chová jako v jiných sférách svého bytí, jako ohromný mechanismus na vyhlazování negativity.

Neboť je Jeune-Fille živou přítomností, jež si přeje, abychom jako živé bytosti zemřeli, není pouze nejčistším produktem spektáklu, ale rovněž plastickým důkazem lásky, kterou mu věnujeme. Je ústupem, při němž sledujeme ztrátu nás samotných.

Vše, co dokázala zneškodnit nachází ve světě Jeune-Fille své místo ve formě doplňku.

50.

Svádění jakožto válka. LIDÉ slova „kanon“ [doslovně: „zbraň“+ v angličtině se rovněž užívá jako figurativní výraz pro kuplířství] užívají jako metafory, která postupně pozbývá svůj estetický význam a stále více nabývá významu balistického.

Každá Jeune-Fille v sobě svým vlastním způsobem nese předsunutou základnu imperialismu bezvýznamnosti.

Jeune-Fille v sobě nese pěchotu okupačních jednotek viditelného, řadové vojsko soudobé diktatury jevení se.

Z perspektivy území jako celku vystupuje Jeune-Fille jako nejmocnější vektor tyranie a otroctví. Jakýkoliv projev nepoddajnosti jí rozzuří. V tomto smyslu jí úžasně sedí určitý druh totalitární sociální demokracie.

Násilí se u Jeune-Fille nachází v poměru odpovídajícímu její křehké prázdnotě.

Kapitalismus přímo užívá Jeune-Fille k rozšíření své hegemonie na totalitu (celek) společenského života.

Je nejsrdnatějším z pěšáků zbožní nadvlády ve válce, jejímž cílem stále je totální ovládání každodenního života a „ produkce“ času

Jelikož je výrazem bezmála totální akuturace Já a sama sebe identifikuje podle na ni uplatňovaných vnějších soudů, je nejpokročilejším nositelem spektakulárního ethosu a jeho abstraktních behaviorálních norem.

„Měl by být spuštěn velký vzdělávací projekt (na základě čínského modelu nebo modelu Rudých Kmérů) ve formě pracovních táborů, kde by se chlapci měli, pod vedením kompetentních žen, naučit povinnostem a být zasvěceni do tajů domácích prací.“

Bezvýznamnost Jeune-Fille odhaluje její pozici utlačované menšiny, ale zároveň i její imperialistickou a triumfalistickou povahu. Je to tak, Jeune-Fille bojuje za svého pána, za Imperium.

Oproti babylonským mladým dívkám, které dle Srtrabona odevzdávaly chrámu příjem, který obdržely za prostituci, z prostituce Jeune-Fille tyje spektákl, aniž by o tom ona vůbec věděla.

51.

„Mimo to, tam začíná pro školačku pravé peklo. Celá fůra důvěrných dopisů od soudců, právníků a prokurátorů, lékárníků, obchodníků, městských i venkovských notářů, doktorů etc., dopisů posílaných všemi těmi pozoruhodnými lidmi, kteří ve mně vždy vyvolávali pocity úcty! Nemohu se zbavit překvapení… Oni také, vzdor tomu, jak se jeví, měli vztahy se školačkami? ‚Neuvěřitelné‘, opakuji si pro sebe, ‚je to neuvěřitelné‘. Její vyspělost je zatěžovala natolik, že školačce z prvního ročníku psali dlouhé dopisy a skrývali je před ženami a dětmi. Kde vskutku nedominovala?“ (Gombrowicz, Fredydurke)

Jeune-Fille je producentem metafyzických únosů, což znamená, že člověk není nikdy jejím vězněm, ale je spíše uvězněn v ní.

Jeune-Fille každého důrazně upomíná, aby se ujistil, že obstojí ve srovnání s obrazy spektáklu.

Jeune-Fille je nástrojem ve službách obecné politiky zaměřené na vyhlazení všech bytostí schopných lásky.

Schodujíce se v tomto ohledu s odcizenou společenskou totalitou (celkem), Jeune-Fille nenávidí neštěstí do té míry, do jaké je z neštěstí obviňována, tak obviňuje i tuto společnost.

Jeune-Fille propaguje jistý druh teroru zábavy.

Kolik bude Jeune-Fille potřebovat jednotek zásahové policie, aby byla schopna se dětsky upřímně usmát?

„Víc, víc, VÍC…“

Slovník Jeune-Fille je zároveň slovníkem totální mobilizace.

51 – 52.

Jeune-Fille je příslušnicí nové mravnostní policie, která zajišťuje, že všichni budou plnit své funkce a bez výhrad se s nimi ztotožní. Jeune-Fille nikdy nevstupuje do interakce s jednotlivými bytostmi, ale se skupinami vlastností objektivizovaných do role, figury nebo sociální situace, jíž se každý člověk může za všech okolností přizpůsobit a každý s kým sdílí svůj malý odcizený každodenní život, vždy nakonec zůstává jen „chlápkem“ nebo „kotětem“.

52.

Jeune-Fille na zboží pohlíží se závistí v očích, neboť v něm má svůj vzor, což znamená, že vidí něco, co se s ní shoduje, ale je mnohem dokonalejší než ona. Ten kousek lidskosti, který jí ještě zbývá není jen tím, co jí brání v získání dokonalosti zboží, ale rovněž příčinou jejího utrpení. Musí se tedy zbavit i jej.

Jeune-Fille znovu a znovu přistupuje ke skutečnosti s nepředstíranou hořkostí, neboť se skutečnost nedá poměřovat se spektáklem. Nevědomost, s níž Jeune-Fille lpí na své roli, úhelném to kameni současného systému nadvlády, je rovněž součástí této role.

Jeune-Fille je pěšákem v totální válce, kterou nadvláda vede s cílem vymazat veškerou jinakost. Nekoktá, když prohlašuje – hrozím se „negativního“, a když říká, že je, jako Spinozův kámen, přesvědčena, že je to ona, kdo hovoří.

Jeune-Fille nosí masku, a když to připustí, je to vždy jen proto, aby naznačila, že má také „skutečnou tvář“, kterou nemůže nebo nesmí ukázat. Ale její skutečná tvář je rovněž maskou, úděsnou maskou: pravou tváří nadvlády. A když Jeune-Fille skutečně „odloží masku“ promlouvá k tobě Imperium přímo.

„… co kdyby byli všichni chlapi na světě vyhlazeni? Proč se nepokusit udělat ze starých věcí něco nového? Z chlapů je mi zle, můžou jít všichni do prdele… ať vypadnou! Z historického a genetického úhlu pohledu bylo i období, kdy byli chlapi k něčemu. Asi není proč se znechucovat, zmizí sami od sebe.“

Každá Jeune-Fille jak pro sebe, tak i o sobě, je nenáročným filtračním zařízením.

Celkem vzato je Jeune-Fille nejhrozivější polovojenskou silou, kterou LIDÉ v boji proti heterogenitě a všem neurčitým touhám dezertovat disponují. Vedle toho svou odpornou pečlivostí a kybernetickou pacifikací všeho zároveň tvoří nejvyspělejší základnu biomoci.

52-53

Pod labužnickým zrakem Jeune-Fille se všechny organické i anorganické věci a bytosti jeví jako přivlastnitelné či dokonce konzumovatelné. Vše co vidí, pouhým svým pohledem proměňuje ve zboží. V tomto smyslu je moderní základnou v nikdy nekončící ofenzivě spektáklu.

53.

Jeune-Filleje nicotou, kterou lidé udržují, aby zastavili těhotenství Nicoty.

Jeune-Fille nemá válku ráda, vede ji.

Jeune-Filleje nicotou, kterou lidé udržují, aby zastavili těhotenství Nicoty.

Jeune-Fille je konečnou fází otroctví, v níž bylo dosaženo toho, že otroci mlčí.

Nestačí se pouze ujistit, že Jeune-Fille hovoří jazykem spektáklu, ale je rovněž nutno připomenout, že se jedná o jediný jazyk, jemuž je schopna porozumět, a tudíž každého, komu se neoškliví, nutí, aby jím hovořil.

Semitokratické autority, které stále důrazněji vyžadují esteticky vyjádřený souhlas s jejich světem, si lichotí tím, že dnes mohou projít tím čím chtějí, jako tím „krásným“. A ale toto „krásné“ je jen společensky ovládané vhodné.

„JE TI BLBĚ Z CHLAPŮ? POŘIĎ SI PSA!“ Kolik je ti let? 18, 20? Začínáš školu a vypadá to, že to bude těžké a na dlouho? Opravdu si myslíš, že je čas zpomalit, odpoutat se od rodičů a zoufale hledat náklonnost u nějakého chlapce, který ti nakonec nebude mít co nabídnout? Nebo hůř, usadit se s někým, kdo není dokonalý ani moc pěkný a ne vždy příliš čistý…“

Jako vše, co dosáhlo symbolické hegemonie, i Jeune-Fille odsuzuje jako barbarské veškeré fyzické násilí namířené proti jejímu úsilí o totální pacifikaci společnosti. Ona stejně jako nadvláda samotná sdílejí posedlost bezpečností.

Povahu vlastní všem válečným strojům lze překvapivě vysledovat u všech Jeune-Filles. To potvrzuje skutečnost, že svůj život nevedou příliš odlišně od toho, jak vedou válku. Na druhou stranu nafukovací prázdnota Jeune-Fille již předznamenává její budoucí militarizaci. Nebrání již pouze svůj budoucí monopol na touhu, ale všeobecně odcizený stav veřejného vyjadřování tužeb.

Muži nejsou uvnitř spektáklu vězni svých „instinktivních“ podnětů, jsou vězni zákonů vhodného, které do nich byly vepsány, dokonce do jejich masa.

Jeune-Fille vyhlásila válku mikrobům

Jeune-Fille vyhlásila válku příležitostem

Jeune-Fille vyhlásila válku vášním

Jeune-Fille vyhlásila válku času

Jeune-Fille vyhlásila válku tloušťce

Jeune-Fille vyhlásila válku temnotě

Jeune-Fille vyhlásila válku starostem

Jeune-Fille vyhlásila válku tichu

Jeune-Fille vyhlásila válku všemu politickému

a nakonec Jeune-Fille vyhlásila válku válce

 

8. Jeune-Fille proti komunismu

55.

Jeune-Fille privatizuje vše, co vnímá. Tak pro ni není filosof filosofem, ale extravagantním erotickým objektem, a stejně tak pro ni není revolucionář revolucionářem, ale kusem šperku.

Jeune-Fille je konzumním zbožím, aparátem udržujícím řád, producentem sofistikovaného zboží a propagátorem spektakulárních kódů, avantgardou odcizení a při tom všem je ještě zábavná.

Říká-li Jeune-Fille „Ano“ životu, vyjadřuje tím pouze svou hlubokou nenávist ke všemu, co je nadřazeno času.

Když Jeune-Fille hovoří o společenství, míní tím vždy společenství druhové, život jako celek. Nepřemýšlí o určitém konkrétním společenství, dokud z něj nevyhnutelně není vyloučena.

Dokonce, i když se Jeune-Fille domnívá, že se do vztahu vkládá celá, mýlí se, neboť do něj zapomněla zapojit svou marnost. Z toho vyvěrá její nespokojenost a tak si získává své „přátele“.

Jelikož svět zkoumá zbožním zrakem, spatří-li Jeune-Fille někoho, vnímá jej nebo ji „jako něco“, co připomíná osobu. Oproti tomu za věc považuje to pro ni nejobecnější a nejosobnější: pohlavní styk.

56.

Jeune-Fille chce být milována „pro sebe“ samotnou, tedy pro to, co ji od ostatních odděluje. Proto si vždy udržuje od svých obdivovatelů odstup, dokonce, když leží na znak, i od své prdele.

Jeune-Fille sama je souhrnem vší nicotnosti, paradoxnosti a tragičnosti zjevného.

Jeune-Fille je výhradním mechanismem komoditního sociálního darwinismu.

Vytrvalá snaha o navázání sexuálních kontaktů je projevem bídné podstaty. Pravda jež se za ní skrývá nespočívá v „potěšení“, „hedonismu“, „sexuálním instinktu“ nebo jiném existenciálním obsahu, který Bloom zbavil jakéhokoliv významu, ale spíše v horečném hledání jakéhokoliv druhu vazby ke společenské totalitě (celku), která se stala nepřístupnou. Prostřednictvím vykonávání nejobecnější aktivity, která je nejúžeji svázána s reprodukcí živočišného druhu, si dodává pocit účasti. Proto je Jeune-Fille jak tím nejběžnějším, tak i nejvyhledávanějším objektem, který známe. Je vtělením spektáklu, nebo o to alespoň usiluje.

V očích Jeune-Fille je otázka konečného cíle bezpředmětná.

Obecně vzato si přízeň Jeune-Fille získává veškerá bídná podstatnost. Některým jejím druhům však dává přednost. Jedná se o jakékoliv pseudoindividuality schopné si svým biologickým obsah vynucovat nadřazenost (věk, pohlaví, výška, rasa, délka, zdravotní stav etc.)

56-57.

Jeune-Fille je termitem „hmotného“, maratonským běžcem „každodennosti“. Nadvláda si z ní vytvořila privilegovaného nositele ideologie „konkrétního“. Jeune-Fille se nespokojí jen poblázněním „nízkoúdržbovým“; nadto považuje vše „abstraktní“ a „složité“ za zla, která je záhodno vymýtit. To, co nazývá „konkrétním“ je samo o sobě, ve své zuřivé jednostrannosti, tou nejabstraktnější věcí. Se štítem z uvadlého kvítí přistupuje k tomu, pro co byla stvořena: k násilné negaci metafyziky. Jeune-Fille nemá pouze chip proti všemu, co ji přesahuje, odděluje ji od něj celý les a chání smečka štěkajících psů. Její nenávist ke všemu velikému, všemu mimo dosah konzumerismu je nezměrná.

57.

Jeune-Fille má dost „konkrétního“ o sobě, aby se nepodrobila metafyzickému pocitu své vlastní nicoty.

„Zlo je vše, co zavádí.“ (Kafka)

„Láska k životu“, kterou Jeune-Fille tak opěvuje, není ve skutečnosti ničím víc, než nenávistí k nebezpečí. Tím jen uskutečňuje své předsevzetí udržovat vztah čisté bezprostřednosti ke všemu, co nazývá „život“, tedy tomu co zjevně poukazuje na „život uvnitř spektákulu.“

Z celé impzantní masy pochybností, z nichž se skládá západní metafyzika, působí nejtrvaleji ta ústavní. Odmítá do sebe totiž začlenit sféru „pouhého/holého života“, reprodukce, domácích ekonomik, udržování životních funkcí, heterosexuální párové vztahy či stravu, tj. všechny věci, které LIDÉ spojují, jak to jen jde, s „ženskou identitou“, jež je bažinou, do níž se soutok těchto složek vlévá. Jeune-Filles symboly této operace pouze obrátily, ale jinak je ponechaly beze změny. Přijaly tak zvláštní druh stejnosti, které LIDÉ mohou říkat „žít-pro-život-sám“, vědí-li, že stejnost západní metafyziky byla nedávno poznána jako „žít-pro-smrt-samu“. Totálně samy sebe přesvědčily o nutnosti na nejhlubší úrovni svého bytí zohledňovat nebo se rovnou podřizovat fyziologii, každodennosti, psychologii, zákeřné pavlačové klepy to, co si LIDÉ myslí. Opakující se krachy jejich lásek a přátelství nejsou, zdá se , takové povahy, aby jim otevřely oči, nebo je přivedly k pochopení faktu, že právě toto zohledňování a podřizování se je tím, co je odděluje.

Roj orgánů jež ji tvoří, a to je idea hodná povšimnutí, Jeune-Fille staví proti konečnosti a souvislosti života a tragedii odhalení.

57-58.

Stejně jako bytosti tvořící meze spektáklu, jsou i vztahy vytvářené uvnitř něj zbaveny obsahu a významu, neexistence významu, tak zřejmá v celé šíři života Jeune-Fille, není jejím řídícím jádrem, ale zanechává ji ve stavu konečné absurdity. Stvoření Jeune-Filles neí diktováno jakýmkoliv druhem skutečného užití (vyjádřeno přesněji, nemají jednotlivé Jeune-Fille spolu co do činění) nebo určitým vkusem, byť tak jako tak jednostranným, jaký člověk na druhé uplatňuje (dokonce ani vkus Jeune-Fille není jejím vlastním), ale jen a pouze symbolickou užitečností, která z každého partnera činí symbol štěstí jiných, rajský svazek, který spektákl neustále přehodnocuje.

58.

Svádění stávající se argumentem ve prospěch totální mobilizace, přirozeně převzalo formu pracovního pohovoru a „láska“ formu vzájemného soukromého zaměstnávání na dobu neurčitou, těch, kdo mají štěstí.

„Nepobuřuj všechny!“

Jeune-Fille žádnou zradu netrestá přísněji, než když jedna Jeune-Fille dezertuje z armády Jeune-Filles nebo prohlašuje, že se od ní osvobodila.

Základní činnost Jeune-Fille nespočívá jen v oddělování „profesního“ od „osbního“, „emočního“ od „účelového“, „rozumného“ od „šíleného“, „všedního“ od „výjimečného“ etc., ale především ve ztělesnění této oddělenosti v jejím vlastním životě.

Jeune-Fille „miluje život“, což je nutno chápat tak, že tím naznačuje, že nenávidí všechny „životní formy“

Jeune-Fille je jako vše ostatní, co hovoří o lásce ve společnosti, která činí vše co jen může, aby ji definitivně učinila nemožnou, lží prohlašovanou jménem nadvlády.

„Mládí“ Jeune-Fille poukazuje pouze určitému neústupnému druhu popírání konečnosti.

Zadek Jeune-Fille je globální vesnice.

Když hovoří o „míru“ a „štěstí“, tváří se jako smrtka. Její negativita není negativitou mysli ale netečnosti.

Jeune-Fille má jedinečným způsobem napojena na pouhý/holý život ve všech jeho formách.

Jeune-Fille přímo přepsala názvy všech sedmi smrtelných hříchů. Na prvním řádku krasopisně vyvedla slovo samota.

Jeune-Fille plave pod vodou imanence.

9. Jeune-Fille sama proti sobě: Jeune-Fille jakožto nemožnost

60.

Víra ve schopnost spektáklu dosáhnout absurdní metafyzické koncepce, podle níž realita vyplývá z myšlenky a ne naopak, je jen zdánlivá. Jeune-Fille přistupuje ke skutečnosti jako ke stělesnění konceptu a zbavuje ji všeho, co ji činí jedinečnou, dokud není skutečnost ochuzena až na úroveň myšlenky.

60 -61.

Jeune Fille je neustále pronásledována nehostinným zbožním světem,. Představuje pro ni největší hrozbu, ” toto ohrožení může jít fakticky ruku v ruce s plnou jistotou a bezstarostností každodenního obstarávání.” (Martin Heidegger). Úzkost je základním existenčním modem všech , kdo nejsou nadále schopni plnohodnotně obývat vlastní svět. Je ústřední, universální skrytou pravdou éry Jeune-Fille. Skrytou, neboť je to právě doma, kde vzdálena od pohledů, které ji hodnotí, se Jeune-Fille nedokáže ubránit usedavému pláči. Trýzeň je pro ni jen jiným pojmenováním pro samotu, ticho a povrchnost – metafyzické podmínky, se kterými se jen stěží dokáže vyrovnat.

61.

Hlad po zábavě pramení jak u Jeune-Fille, tak i u Blooma z úzkosti.

Jednu chvíli je Jeune-Fille holým životem a druhou je již přestrojena za smrt. Ve skutečnosti drží neustále tyto dva póly pohromadě.

Jeune-Fille je uzavřená do sebe, nejprve fascinuje, ale zanedlouho začíná hnít.

Anorexie se dá interpretovat jako oddělenost/ odloučení fanatika. Jestliže je pro anorektičku nemožná metafyzická účast  ve zbožním světě, snaží se ji nahradit  účastí fyzickou , jež samozřejmě rovněž selhává.

Spiritualita – naše nová potřeba: V každém je skryt mystik.

Zájem je jediným zjevným motivem chování Jeune-Fille. Když se Jeune-Fille snaží prodat, snaží se osvobodit od sebe samotné, případně se od sebe samé osvobodit prostřednictvím druhých. To se ale nikdy nestane.

Anorexie je žen přestavuje stejný vnitřní rozpor, jakým je u mužů vůle k moci – tedy touha ovládat.  Kvůli patriarchálnímu kulturnímu uzákonění, které tvrději dopadá na ženy, anorektička uplatňuje na své vlastní tělo vůli vládnout, kterou ve světě uplatnit nemůže. Pandemie, kterou dnes vidíme, jak se šíří mezi Jeune-Filles se rovněž šířila za vrcholného středověku mezi světicemi. Světem, který by ji rád omezil jen na její tělo, Jeune-Fille opovrhuje a dává to najevo uplatňováním suverénní moci nad svým tělem. Světice vzdorovala patriarchální zprostředkující moci kněží její vlastní přímou komunikací s Bohem a tak svou nezávislostí na světském universu relativisovala závislost, v níž se jí lidé snažili udržet. (Rudolph Bell, Holy Anorexia)

61-62.

Ač dnes lékaři jak uvnitř patriarchálního řádu, tak i u postele anorektické Jeune-Fille nahradily duchovenstvo, zůstávají prognosy vyléčení „anorexia nervosa“ vzdor vytrvalému terapeutickému úsilí extrémně nízké. Úmrtnost klesla pod 15% jen v některých zemích. Smrt anorektičky je konečným potvrzením její oddělenosti (odtrženosti) a čistoty […], anorektička bojujes pocitem zotročení, zneužívání a nemožnosti vést vlastní život. Raději hladoví, než aby se přizpůsobila. Ve jménu slepé honby za skutečným já a vlastní identitou, nepřijímá nic, co by jí její rodiče nebo okolní svět mohli nabídnout. V případě prvotní nebo též primární anorexia nervosa je základem diagnosy zápas o moc, vlastní identitu, pocit kompetentnosti a efektivity (Hilde Bruch, Eating Disorders: Obesity, Anorexia nervosa, and the Person Within)

62.

„Avšak“, jak uzavírá doslov k Holy Anorexia, „lze anorektičku vnímat jako karikaturu oddělené, soběstačné ženy, jež není schopna sounáležitosti, a kterou pohání posedlost po moci a ovládání.“

Objektivita Jeune-Fille je fiktivní. Je rozporem uzavřeným v mrtvé nehybnosti.

Ať si říká, co chce, není Jeune-Fille upíráno právo na štěstí, ale právo být nešťastná.

Jakkoli šťastná by mohla v různých oddělených sférách svého života (práce, láska, sex, zdraví) být, musí Jeune-Fille zůstat nešťastná, právě proto, že jsou tyto jednotlivé sféry jejího života oddělené.

Neštěstí je základem bytí Jeune-Fille. Tak to má být. Neštěstí vytváří dobré konzumenty.

Utrpení a frustrace Jeune-Fille jsou důkazem, že konec dějin, který by lidi dovedl k uspokojení nad tím, že jsou nejinteligentnějšími ze zvířat, a zřekli by se diskursivního vědomí, touhy po uznání, nebo jakékoliv snahy o dosažení zla, jež se k nim váže, je nemožný. Stejně jako americký způsob života.

Hned, co zaslechne zmínku o negativitě, zavolá Jeune-Fille ihned svému psychologovi. Zná mnoho způsobů, jimiž se dokáže vyhnout metafyzice, přijde-lina ni řeč, jedním z nich je „psychosomatizace“.

Podobně jako modelka, kterou se jistě někdy chtěla stát, touží Jeune-Fille po dokonalé nevýraznosti a extatické nepřítomnosti. Obraz je však již pošpiněn vlastním ztělesněním, a Jeune-Fille již dokáže vyjádřit pouze nicotnost, živoucí, hřmějící, upocenou a vlhkou nicotnost, dokud se nepozvrací.

Kyborg jakožto vrcholná, imunodeficitní fáze Jeune-Fille.

Jeune-Fille má deprese, protože by ráda byla věcí mezi věcmi, tedy by ráda byla jako kdokoliv jiný – tak jak se z vnějšku jeví – a nemůže, protože by ráda byla symbolem a hladce obíhala v obrovském semiotickém organismu.

Celek života Jeune-Fille se shoduje s tím, na co by nejraději zapomněla.

62-62.

Zjevná suverénnost Jeune-Fille je zároveň úplnou zranitelností odděleného jedince. Její slabost a zoufalství nikde nenachází útočiště ani bezpečí, které tak úpěnlivě hledá.

Jeune-Fille žije zásadně na vlastní pěst, tudíž ve strachu.

63.

Jeune-Fille ztělesňuje autentickou záhadu šťastného porobení, kterému nelze věřit. Záhadu „šťastného otroka“.

Honba za štěstím je důsledkem i příčinou neštěstí Jeune-Fille. Její posedlost vnějškovostí představuje hlad po podstatě, nenachází však nic, čím jej utišit.

Elegance Jeune-Fille nezastře její do očí bijící vulgaritu.

Buďte krásní, jezte bio-potraviny!

Jeune-Fille touží po nejlepším z možných světů. Naneštěstí není takový svět možný. Sní o těle, které bude v záři spektáklu dokonale průhledné. Sní o tom, že se stane představou, kterou o ní mají druzí.

Frigidita je pravdou ležící za nymfomanií, impotence je pravdou ležící za donchuanismem, a anorexie je pravdou ležící za bulimií.

Protože je ve spektáklu to, co se jeví jako štěstí podmínkou sine qua non štěstí, je povinnost předstírat štěstí vzorcem pro veškeré utrpení.

Jeune-Fille dokazuje, že se pod každým krásným povrchem skrývá děsivý obsah. Je emblémem existenciální úzkosti, která se projevuje bezdůvodným pocitem neustálého ohrožení.

Spektákl podporuje hovory o sexuálním strádání, protože stigmatizují neschopnost člověka obchodovat se sebou jako s dokonalým zbožím. Neústupná nedokonalost trhu svádějí je vskutku znepokojující.

Anorektička opovrhuje světskými statky do té míry, že se sama jeví opovrženíhodnější než ony samy.

Podobně jako většina našich nešťastných současníků, pojala i Jeune-Fille rozpory západní metafyziky doslovně. Její snahy ztělesnit ji v holém životě, však vycházejí nadarmo.

64.

Extrémní rozšíření mužské impotence, ženské frigidity a dokonce i vysychání vagíny lze bezprostředně chápat jako rozpory kapitalismu.

Anorexie představuje nejnezadržitelnější zhnusení zbožím a odpor štítící se všeho majetku. Ve všech svých ztělesněních Jeune-Fille zastupuje zuřivou potřebu rozrušovat hmotu a čas. Je tělem bez duše snící o tom, že je duší bez těla.

„Anorexie Cathrine de Sienne byla důsledkem její vůle ovládnout potřeby svého těla, které vnímala jako zlé překážky své vlastní svatosti (Rudolph Bell, Sainty Anorexia).

Anorexie je něčím víc, než pouhou deviací: představuje touhu osvobotit se od těla kolonizovaného zbožní symbolikou a omezit samu sebe na pouhý prach fyzické objektivity, o níž byla zcela vyvlastněna. Popírání těla však vede k utváření nového těla – těla z negace.

Jak u anorektické Jeune-Fille, tak i v estetickém ideálu, se nachází stejná nenávist k masu a fantaskní řešení směřující k fyzickému v čistém stavu: ke kostlivci.

Jeune-Fille trpí tzv. „andělským komplexem“. Touží po dokonalosti spočívající v oproštění se od těla. Jednostrannost zbožní metafyziky vnímá vždy, když se postaví na váhu.

Anorektička hledá vlastní cestu k absolutnu – hledá to nejhorší z absolutna, tím nejhorším možným způsobem.

Ani Bloom ani Jeune-Fille netouží po těle, ale po podstatě.

Absolutní zranitelnost Jeune-Fille je zranitelností obchodníka, jehož podnik může znenadání převzít jakákoliv neznámá síla.

Jeune-Fille je metafyzickou bytostí v znehodnoceném, moderním slova smyslu. Proti vlastnímu tělu vede zápas jako by bojovala proti nějakému démonovi, podrobuje jeji těžkým zkouškám a nelidské kázni, aby jej podřídila formě, ideálu a mrtvolné dokonalosti abstrakce.

Její metafyzika není ničím více, než nenávistí k fyzickému, tedy tomu, co metafyzice předchází.

Jak se oblékat ‚bio‘?

Jeune-Fille je posledním pokusem zbožní společnosti o svou vlastní transformaci, který bídně selhává.

10. K ukončení Jeune-Fille

10. K ukončení Jeune-Fille
66.
Jeune-Fille je skutečností stejně masivní a křehkou jako spektákl.
Jako všechny přechodné formy je i Jeune-Fille oxymóronem. Rovněž je prvním případem asketismu bez ideálu, materialistickým pokáním.
Tím jak jsme se zbaběle oddali vrtochům Jeune-Fille, jsme se naučili ji nenávidět a zároveň se jí podřizovat.
Současná sexuální mizérie se v žádném ohledu nepodobá té v minulosti, neboť dnes se jedná o těla bez tužeb, vnitřně vyhořelá, jež nejsou schopna naplnit touhy, které nemají.
Sledujíc směr svého hmotného rozvoje, ztrácí svádění na intenzitě a zvětšuje svůj rozsah. Milostný diskurs nebyl nikdy o tolik ochuzen jako v současnosti, kdy každý cítí povinnost opěvovat jeho hodnoty a kontrolovat jej.
Jeune-Fille nevypadá jako mrtvola, jak by někdo mohl z četby ženských časopisů předpokládat, vypadá jako smrt sama.
Všichni se snaží prodat, ale nikdo to nezvládne přesvědčivě.
Navzdory tomu, jak to může na první pohled vypadat, násilník se nepere s mužem nebo ženou jako s osobou, ale se samotnou sexualitou představující kontrolní aparáty, které si přivlastňuje.

67.
Odváže-li se, mělo by být nahé tělo Jeune-Fille schopno vyprodukovat pocit pravdy. Tato schopnost je dnes, ač nadarmo, k vidění u stále mladších těl.
To, že u  Jeune-Fille nacházíme stále méně šarmu dokazuje, jak moc jsme ji již byli schopni zničit.
Nejde o to Jeune-Fille emancipovat, ale promýšlet emancipaci ve vztahu k  Jeune-Fille.
V jistých extrémních případech vidíme, jak  Jeune-Fille obrací nicotu, která ji obývá, proti světu, který ji tak jako tak stvořil. Čistá prázdnota její formy, její hluboké nepřátelství ke všemu, co existuje se zahustí do výbušného bloku negativity, jež musí zničit vše kolem sebe. Pouštní expanze, která zní vychází je puzena každý bod uvnitř imperia zredukovat na stejnou prázdnotu. „Dejte mi pumu, musím zemřít,“ říká jasně a zřetelně těžce dýšící ruský nihilista z minulého století, který připravuje sebevražedný atentát na velkovévodu Sergeje.
Pro Jeune-Fille, stejně jako pro muže u moci, tyto figury jsou si přinejmenším velice podobné, pokud se přímo neshodují, platí, že si proces desubjektivizace nemůže dovolit selhat, stejně tak jako oni si nemohou dovolit selhání jakéhokoliv druhu. Hloubku pádu lze poměřovat snad jen s šířkou propasti zející mezi rozsáhlostí společenského bytí a extrémně zakrnělým bytím jedince; tj. bídou našeho vztahu k nám samotným. V jedincově bídě je rovněž přítomna veškerá moc, scházející  k naplnění jiného.
„Musím však odložit svatozář, jíž muž korunuje tuto jinou ženskou figuru, kterou je mladá dívka, nehmotná a zbavená vší smyslnosti, abych poukázal na to, že je ve skutečnosti mateřským typem, kterému je již z definice panenství stejně cizí jako děvce. Analýzy rovněž prokazují, že se k mateřské lásce neváží žádná morální hlediska.“  (Otto Weinberger, Sex and Character)
67-68.
Stěží kdy byla éra v níž byla touha tak agresivně propagována a zároveň tak vyprázdněná.  Jeune-Fille člověku připomíná mentalitu platonské architektury, jíž překryl čas, a která pozorovateli poskytuje prchavou ideu věčnosti tím, jak se rozpadá. Někdy také přivádí k úvahám o něčem jiném, ale poté se vždy stane slumem.
68.
„Modernismus školačky mohu zničit tím, že k ní uvedu cizí heterogenní prvky, vskutku ji promíchám s čímkoliv.“ (Gombrowicz, Fredydurke)
Pod zjevným nepořádkem tužeb v Barácích Babylonu suverénně panuje řád zájmu. Ale tento samotný řád zájmu není ničím jiným než druhořadou nemovitostí postrádající jakýkoliv důvod své existence kromě touhy po touze, jež se nachází na dně všech pohřešovaných životů.
Mutace k nimž ve figuře  Jeune-Fille dochází, opisují vývojovou dráhu kapitalistického produkčního způsobu. V posledních třiceti letech jsme se kousek po kousku vzdalovali fordistickému způsobu svádění s jemu odpovídajícími prostředími a situacemi, jeho statickou a proto-buržoazní párovou formou, k post-fordistickému typu svádění, rozptýlenému, pružnému, prekérnímu a de-ritualizovnému, který tuto továrnu na páry rozšířil na celé (společenské) tělo a veškerý společenský časoprostor. V této vysoce pokročilé fázi totální mobilizace je každý vyzýván k tomu, aby udržoval svou „moc svádět“, která nahradila jejich „pracovní sílu“, mohou tak být ze sexuálního trhu kdykoliv vyhozeni a kdykoliv na něj znovu vstoupit.
Jeune-Fille umrtvuje maso, aby se tak mstila Biomoci a spektáklu za simbolické násilí jemuž je podřizována.
Podíváme-li se na její dřívější neotřesitelnou pozitivitu, ukazují těžkosti, jež nyní ve stále masovějším měřítku představuje, že je dnes sexuální uspokojení tím nejmetafyzičtějším ze všech fyzických radostí.
„Někdo stvořil propracované cool magazíny. Vytvořili jsme čistý, svěží, provzdušněný časopis s modrým nebem a poli s biopotravinami, časopis, který je skutečnější než příroda.“
Jeune-Fille je tvořena přímo; proto může být také přímo zničena.
Milovat ji lze pouze v jejím utrpení. Zřejmě skutečně existuje podvratná moc traumatu.
Úspěch logiky napodobování, která  Jeune-Fille dovedla k jejímu současnému triumfu v sobě rovněž nese potřebu jejího vyhlazení. Nakonec je to inflace, jíž  Jeune-Filles podléhají, která s největší jistotou pokopá vliv každé jedné z nich.
Teorie  Jeune-Fille je součástí tréningu jímž se učíme nalézat způsoby nazírání schopné nenávidět spektákl kdekoliv se skrývá, tedy kdekoliv se jen ukáže.
69.
Kdo, vyjma pár zbylých naivek, se stále cítí dotčen „lstmi a triky svádění vlichocujícími se do srdce   Jeune-Fille, vlivem, jíž na ni lze uplatňovat, zkrátka fascinující, vypočítavou a metodickou povahou svádění.“ (Kirkegaard)
Všude, kde zboží není milováno, není milována ani  Jeune-Fille.
Vztahy postavené na svádění, jež jsou rozptýleny ve všech společenských činnostech, taktéž označují smrt všeho, co na nich bylo kdysi živé. Zevšeobecnění simulace je činí stále očividněji nemožnými. Tak ve chvíli největšího neštěstí zaplní ulice ti užívající se bez srdce, svůdci oplakávající svádění, vytoužená těla, s nimiž nikdo neví, co si počít.
Měl by to být hmotný fenomén, jako ztráta aury, jako elektrizace těl způsobená intenzivním startem separace, jež má být vyjádřením sebe sama, dokud nezmizí. Vzejde z ní nová uzavřenost a nové odstupy.
Absolutní vyhlazení touhy by neznamenalo jen konec zbožní společnosti, ale i společnosti jako takové.
Krajina zruinovaného eros.
„Hlavní tezí je, že se společenský pokrok a vstup do nové éry uskutečňuje spolu s tím, jak ženy postupují ke svobodě.“ (Fourier)
Když  Jeune-Fille vyčerpá všechny triky, jeden ji ještě zbývá; popírání, že jde o triky. Tento trik je však skutečně tím posledním.
Tím, že ze sebe učinila trojského koně globální nadvlády, byla touha zbavena všeho, co ji obklopovalo a mělo domáckou, intimní a soukromou povahu. Předpokladem pro totalitární přeformulování toho, po čem toužit, se vskutku stalo to, že se touha stane autonomním vůči všem konkrétním obsahům. Tím jak se učila vztahovat se k podstatě, se nevědomky stala tužbou absolutní, touhou po absolutnu, kterou nic pozemského nedokáže uspokojit. Nespokojenost je hlavní pákou ve službách konzumu, stejně jako jeho podvracení.
Dá se očekávat komunizace těl.
Bude stále procházet každodenní výskyt  Jeune-Fille bez povšimnutí?
70.
Jeune-Fille je v současnosti nejluxusnějším zbožím obíhajícím na trh se zbožím podléhajícím zkáze, vlajkovou lodí zboží páté průmyslové revoluce, které slouží k prodeji všeho ostatního zboží – od životních pojistek až k atomovým elektrárnám. Jde o obludný a zcela skutečný sen nejneohroženějších a nejbizarnějších obchodníků: autonomního prodejce, který kráčí, hovoří a vynucuje si pozornost, věc, jež je konec konců živá, která již život nechápe, ale stravuje jej. Tři tisíce let neúnavné celoživotní práce tlustých obchodníků, generace po generaci, se nyní brilantním korunujícím úspěchem ve formě  Jeune-Fille, neboť ta je zbožím, které je zakázáno pálit, samozásobujícím se zbožím, zbožím nezcizitelným a nepřenositelným majetkem, za nějž se nicméně musí platit, vlastnictví/schopnost, která se do nekonečna proměňuje na peníze; je to šlapka, která vyžaduje respekt, mrtvola, která se sama hýbe – je zákonem i policií v jenom … Kdo by si nevšiml třpytivého lesku v její konečné a ponuré kráse, sexappealu anorganického?

 

72.

Odcizení Publicity se jeví jako politická esence ovládání každého jednotlivce.

Veškerá revoluční povaha kritiky je obsažena ve schopnosti doložit příkladem užití figur.

Pravda sídlící velmi daleko za tím, co o ní vypovídá, ať je to jednota odhalování a odhalovaného objektu, které v běhu času figura uskutečňuje, již byla uskutečněna.

V tom leží forma jevení se, prostřednictvím níž skutečně vítězí nad tím, co se jeví, stejným způsobem metafyzika skutečně předchází fyzice a ne jen v pojmech logiky.

Není to tak, že by byla Jeune-Fille spektáklem jednou provždy vyvlastněna o sebe samu, spíše je to samotný okamžik vyvlastnění, na němž se pracuje a jež je aktualizován.

———
Zjistil jsem, že se v českém prostředí pro extrémně neoliberální verzi Jeune-Fille vžil termín Klaus Barbie, což je jak poukaz na Václava Klause, tak zároveň na lyonského řezníka, kata francouzského odboje, velitele lyonského gestapa a spolupracovníka bolívijské vojenské junty v 60. a 70. letech, kde užívali jeho znalostí ostrého výslechu nepohodlných opozičníků. Do Bolívie uprchl za pomoci CIA, které posloužil jako zdroj informací o francouzských komunistech. Je tedy jasné, že u lidí, kteří ten termín vymysleli, není závažnost tohoto fenoménu podceňována. V této souvislosti je také nutno připomenout fenomén Banality zla, na nějž upozornila Hannah Arentdtová.