Solidární sítě jako prostředek budování odporu proti politice škrtů

Zdroj: https://libcom.org/library/solidarity-networks-means-building-resistance-austerity

Revoluci nebude dělat nějaká banda hladovějících lidí, ale lidé, kteří se budou bránit…”

– Fred Thompson

Žijeme v zajímavé době. Pokud se ohlédneme pár desetiletí nazpět a zaměříme se zvláště na anglicky mluvící svět, stávkové vlny 70. let podnítily vznik yuppies kultury [bezmezně] důvěřující v trh a ofenzivu Thatcherové a Reagana proti odborům. V 90. letech pomalý úpadek levice pokračoval a vyhlídky na nějaký druh zásadní [společenské] změny jako by patřily minulosti. Nebylo žádné alternativy. Po pádu sovětského bloku byl vyhlášen konec dějin. Namísto zápasu mezi soupeřícími způsoby ovládání světa jsme [byli] svědky expanze kapitalismu na nové trhy a odstraňování všech překážek jeho růstu, tj. svědky neoliberální politiky v praxi. Na konci 90. let a na počátku nového tisíciletí se vynořily určité spektakulární formy odporu proti tomu, co vešlo ve známost pod pojmem globalizace. Tyto formy odporu však byly prchavé a nezdálo se, že by z nich mohla vzniknout nějaká forma trvalejšího odporu. Konečně se v roce 2011 zdálo, že se věci v různých koutech světa dostávají znovu do varu: Tunis, Egypt, Řecko, dokonce i Wall Street. Nálada se změnila

.

Na přetřes se dostaly dlouhodobé důvody vzniku ekonomické krize, která začala v roce 2007. Prodělává kapitalismus v posledním půlstoletí či déle zdlouhavá smrtelná muka? Byla krize důsledkem dopadů působení ekonomického zákona klesající míry zisku? Ať je to jak chce, podle většiny analytiků bylo bezprostředním důvodem k jejímu vzniku prasknutí spekulativní bubliny na trhu s nemovitostmi ve Spojených státech (podívejte se na příslušnou kapitolu v knize Glasberga, et. al a Burleye), která spustila řetězovou reakci v celém absurdně složitém a křehkém finančním systému. (1)

Kapitalistický tisk během minulých několika let opakovaně prohlašoval, že jsme již na cestě k oživení ekonomiky a v zápětí se trhy opět propadly. Zdá se, že nyní Spojené státy opravdu vstupují do období dočasného oživení (tato kapitola byla psána v květnu roku 2013), ale to se nedá říci o zbytku světa. Zůstává otázkou, zda je krize za námi, nebo je ekonomické oživení v některých státech jen dočasným jevem. Každopádně krize i nadále mnoha způsoby tvrdě dopadá na životy lidí – exekuce a propouštění pokračují; městské, státní i federální rozpočty jsou i nadále seškrtávány a ve skutečnosti mají být hlavní úsporná opatření v některých státech unie teprve zavedena. Například ve státě Washington hodlá vláda, i přes šestimiliardové škrty, které provedla v roce 2011, seškrtat ještě více. Dopady krize na naše každodenní životy pro někoho ztělesňuje nezaměstnanost, pro jiné více práce za méně peněz, exekuce, bezdomovectví, omezený přístup ke zdravotní péči, větší počet žáků ve třídách, vyšší školné, zhoršená dostupnost veřejné dopravy atd. Dokonce i v nepravděpodobném případě, že je již blízko období velkého ekonomického oživení, kapitalismus v příštích dvou nebo třech dekádách narazí na tvrdá omezení daná přicházejícími změnami klimatu a energetickou krizí, které vyústí v ještě silnější útoky státu a zaměstnavatelů na pracující. Ti z nás, kdo se nezajímáme jen o holé přežití, ale usilujeme o ukončení systému stojícího na extrémní nerovnosti, dřině, zničených životech a ničení planety, ti z nás, kdo se snaží tento společenský řád zničit a nahradit jej světem svobody, si musí položit otázku, jak budovat hnutí, která by nás nechránila jen proti nejhorším dopadům krize, ale zvyšovala by zároveň i naši kolektivní moc a způsobila by definitivní konec kapitalismu?

Abych na tuto otázku poskytl alespoň dílčí odpověď, zaměřím se v následující kapitole na silné a slabé stránky některých hnutí, jež v reakci na krizi vznikla. Pohovořím o hnutích, která dobře znám. Jsou sice malá, ale svými přímými akcemi, jak je využívá [např.] Seattle Solidarity Network (SeaSol), zaměřenými na získávání nevyplacených mezd či ukradených záloh na byty, dosahují reálných výsledků. Zaměřím se také na příklady organizační praxe, které mají podobné rysy jako organizační praxe SeaSolu. Následně se pokusím analyzovat které z vlastností, jimiž se zmíněná praxe vyznačuje, jsou pro boj proti politice škrtů vhodné, jak se od malých bojů posouvat k větším a mimo to i na vlastnosti, které revoluční hnutí potřebuje (a na ty které by mělo potlačit či minimalizovat) pro ukončení cyklů nafukování a praskání spekulativních bublin a boji proti všudypřítomné bídě, kterou kapitalismus vytváří.

Madison

Jedním z prvních výbuchů lidové nespokojenosti ve Spojených státech v reakci na hospodářskou krizi se odehrál v Madisonu ve Státě Wisconsin v únoru 2011. Jednalo se o reakci na „zákon o nápravě rozpočtu”, který zavedl republikánský guvernér Walker. Hlavním účelem tohoto zákona bylo značně omezit nebo zrušit vyjednávací práva 280 000 zaměstnanců veřejného sektoru. Desetitisícový a později statisícový dav proti tomuto zákonu demonstroval a posléze na tři týdny obsadil budovu [madisonského] Capitolu, kterou po rozhodnutí soudu pokojně opustil. Jak se dalo předpokládat, tak odbory veškerou svou energii promarnily na neúspěšnou volební strategii spočívající v tlaku na odvolání guvernéra. Hnutí porazil jeho vlastní impotentní taktický přístup.

Jen přímá akce narušující fungování státu a jeho hospodářství by měla šanci přijetí zákona zabránit. Jedním z mála počinů, který tento potenciál měl, byl nástup velkého množství učitelů na nemocenskou – jen v samotném Medisonu to bylo až 40% pedagogů – což vedlo k rušení výuky napříč celým školským sektorem a umožnilo velkému množství studentů účastnit se demonstrací. Hrozba ztráty zaměstnání jim přinesla podporu doktorů, kteří jim nemocenské vypsali. (2) Jakákoliv nezávislá iniciativa pracujících z jiných sektorů byla potlačena odborovou byrokracií, která měla situaci pod kontrolou, s tím, že jediným ospravedlnitelným způsobem, jak zákonu čelit bylo skrze právní a volební zprostředkování, jak to ve svém oblbovacím sloganu vyjádřil Jasse Jackson: „Když budeme volit, zvítězíme!” (3)

Ačkoliv místní větev Průmyslových dělníků světa (IWW) agitovala pro generální stávku, což bylo demonstranty široce přijímáno a tento požadavek rovněž podporovala South Central Labour Federation (SCLF), šlo jí uskutečnit pouze ve spolupráci a se souhlasem k SCLF

přidružených odborů. Zaměstnanci veřejného sektoru ve Wisconsinu mají zakázáno stávkovat, takže i přes obrovský počet odpůrců zákona a široce rozšířenou zlost, ke generální stávce nemohlo dojít bez mnohem militantnějšího a sebejistějšího členstva odborů, schopného svou vůli vnutit odborové byrokracii, nebo akce podnikat bez jejího požehnání.

Podle názoru jednoho z členů IWW, který se událostí [ve Wisconsinu] účastnil, generální stávka nebyla na pořadu dne z následujících důvodů: kvůli nezkušenosti a strachu z ilegálních taktik; vnímání generální stávky jako něčeho, k čemu prostě dojde; nevyjasněnosti vztahu k formálním odborovým strukturám; kvůli víře ve volební řešení problému a neschopnosti do věci zapojit širší vrstvy obyvatelstva rovněž zasažené Walkerovým plánem, ale zaměstnaných mimo veřejný sektor. Navzdory porážce se objevily i pozitivní prvky: „již samotné protesty a souhlas s myšlenkou generální stávky jsou známkami pozitivního vývoje.” (4) Zmíněná okupace a divoké stávky byly nejdivočejšími událostmi tohoto druhu ve Spojených státech za poslední léta. (5) Okupace budovy Capitolu brzy inspirovala mnoho dalších okupací veřejného prostoru.

Situace ve Wisconsinu ilustruje obecný problém, kterému hnutí proti politikám škrtů čelí. Ve většině států USA je míra organizovanosti či militantnosti dělnické třídy mnohem nižší. Jedinou organizací ve Wisconsinu velkou natolik, aby mohla čelit politice škrtů byly odbory, ale ty se zavázaly jen k tomu udržet si schopnost representovat své členy a nezabloudit přitom příliš daleko z volební cesty. Jsou zdatné v tom, jak zapojit obrovské množství lidí do zajišťování stavu, v němž věci půjdou tak, jak si [odborové] vedení přeje a neberou při tom moc v potaz, co si přejí pracující, které by měly odbory zastupovat.

Nacházíme se v situaci, kdy má ve Spojených státech jen málo pracujících nějakou zkušenost s boji na pracovištích, nebo vůli se jich účastnit. Těch pár zbylých, kteří skutečně mají potřebné organizační schopnosti, jsou často izolováni a nejsou schopni své znalosti sdílet s ostatními. Pohybujeme se v prostředí, které charakterizuje demobilizace, poraženectví a demoralizace. V dřívějších dobách se velké množství pracujících nadšeně chopilo boje za lepší svět, ale jak v 70. letech prohlásil starý Wobbly Fred Thompson, „dnes převládají pocity bezmocnosti a fatalismu, které od 30. let stále narůstají. Pak už jsme jen cítili, že jako organizace již nemáme moc. Nikdy předtím jsme vnitřně necítili, že jí nemůžeme dosáhnout. (6) Tento fatalismus a apatii lze popsat jako „ideologickou vyčerpanost” – ospravedlnitelný cynismus daný přesycením obrovskými a přehnanými nároky, desetiletí selhání a zrad každého hnutí dělnické třídy, irelevantnost od našich každodenních životů odcizených ideologií. Zdá se nám, že jsme prošli nejtemnějšími léty apatie a podmanění – nyní jsou okupace, povstání a odpor ve všech jejich formách celosvětově na vzestupu.

Seatle Solidarity Network

SeaSol v roce 2007 založilo pět členů Seatelských IWW. Ten rok projevovala aktivistická levice nízkou míru aktivity. Mnoho anarchistů město opustilo a velká část těch, co zůstali, se zaměřovala na projekty společného bydlení. Od slavných výtržností proti WTO uplynulo osm let – tyto protesty přinesly do města počáteční příval organizační aktivity – např. kampaně proti CityBank, podporu locked out (vyhozených?) kováků v Kaiser(u), rozvoj indymedií atd. Počátek nového tisíciletí dal vzniknout krátkodechým pokusům o vytvoření anarchistických kolektivů a federací, z počátku energií nabytých ale postupem času stále chudokrevnější hnutí proti válce a projekty spojené s potravinovou spravedlností nebo etickou spotřebou ať již toho nebo onoho druhu.

U Seattleských IWW samotných se velké organizační úsilí rozvíjelo v prvních letech nového tisíciletí – vítězství v boji proti ACORN (7), benzinové pumpě a založení družstevního obchodu (jež bylo jediným trvalým vítězstvím organizace). Naneštěstí IWW trpěli podobnými problémy jako širší scéna – většina pro dřívější úsilí klíčových aktivistů se z města odstěhovala, nebo se stali součástí byrokracie ILWU (International Longshore and Warehouse Union – Mezinárodního odborového svazu přístavních dělníků a skladníků) a nebyli schopni nebo ochotni své dovednosti a znalosti předat stávajícím členům IWW. V Současnosti aktivní členové měly různé úrovně zkušeností z protiválečných a antiglobalizačních hnutí, pokusů o organizování odborů ve Starbucks, přes zkušenosti aktivistů v odborech a zapojení se do formálních anarchistických federací (kde vytvářely noviny a propagandu).

SeaSol byl vytvořen jako reakce na mnohé z kritizovaných nedostatků anarchistického hnutí a aktivistické levice, kde jsme během „antiglobalizační éry” od konce 90. let do poloviny nultých let 21. století působili. Šlo zejména o: přílišné zaměření na symbolické protesty proti válce nebo kapitalismu bez jasně definovaných cílů, ritualizované pochody z místa a do místa b, a zaměření se na životní styl (stravování, etická spotřeba, společné bydlení) ústící ve vytváření dovnitř zaměřené scény, která nemá žádnou motivaci vstupovat do kontaktu se zbytkem společnosti, nebo s lidmi smysluplně komunikovat. Ke zmíněným nedostatkům se ještě vrátím podrobněji později. V rámci naší snahy vyhnout se těmto problémům jsme diskutovali o slibnějších [formách] hnutí. „Přímá akce v sociální práci”, Ontarijská koalice proti chudobě(8) a Kanadské solidární „létající čety” působící uvnitř odborů(9) nám připadaly jako vhodné vzory, jež bychom mohli napodobit. Naneštěstí nebyly k dispozici podrobnější informace, jak tyto skupiny fungují, takže jsme museli vycházet z našich vlastních zkušeností. Kamarádka z Chicaga pracovala jeden den v restauraci a po tomto dni jí bylo řečeno, že se jednalo o „zaškolovací den”, za který nedostane zaplaceno. Tento problém řešila tak, že do restaurace přišla s velkou skupinou přátel a odmítli restauraci opustit, dokud nebude věc urovnána. Chtěli jsme vytvořit něco, co by se od proudů jež jsme v hnutí, z něhož jsme vyšli, pozorovali. Něco co by se zaměřovalo na bezprostřední problémy jež kapitalismus způsobuje v každodenním životě a co zakouší většina obyvatel Seattle i my samotní, ne jako aktivisté – specialisté na společenskou změnu – ale jako pracující v prekérních pracovních pozicích nebo lidé ve špatných životních podmínkách. Spíše než na získávání morální převahy jsme se zaměřili na vytvoření účinné strategie, která by nám pomohla tvořit realistického protivníka vůči vykořisťovatelům, které již v současnosti můžeme porazit; tvořit přístup, který nás přivede do přímého konfliktu s mocenskými zájmy uvnitř společnosti, než na přístup utvářející alternativní, ale v podstatě se systémem koexistující kulturu. Samotný SeaSol je z části rovněž produktem krize – bez špatně placené nejisté práce, bez pronajimatelů bytů, kteří podvádějí své nájemníky a vysoké nezaměstnanosti by skupina pravděpodobně nevzbudila [potřebný] zájem a nebyla by ke své další činnosti motivována.

Propaganda činem bez použití výbušnin”

Spustili jsme projekt v pro nás zvládnutelné velikosti a dosáhli několika malých vítězství s nadějí, že tím pozvedneme naši morálku a vzájemnou důvěru, nabereme zkušenosti a početní sílu. Tento projekt je tedy jistým druhem „propagandy činem”, jež demonstruje užitečnost přímé akce. Má pracujícím a nájemníkům dokázat, že nejsou [ani] v současné společnosti bezmocní a slouží k dokreslení pravé povahy [této] společnosti rozdělené na pracující a vykořisťovatele a nájemníky a pronajimatele. Také by měl sloužit jako vstupní dveře k větším projektům a oživit Seattelskou větev IWW.

Abychom mohli SeaSol rozjet, vytvořili jsme webové stránky, kontakt list s několika desítkami kontaktů, stálé telefonní číslo a plakáty s textem : „Máte problém se šéfem nebo pronajimatelem bytu? Kontaktujte nás!” Po vylepení několika stovek těchto plakátů se nám začali ozývat první lidé. Na rozdíl od IWW, kteří mají dobře zaběhnutý systém pravidel a procedur, jsme zvolili spíše ad hoc přístup. Několik prvních případů pro nás byly slepé uličky a ten nejslibnější z nich vyústil do krátkodeché plakátovací a letákové kampaně v místních docích na podporu pokusu jednoho z dělníků povzbudit své kolegy, aby reagovali na špatné zacházení ze strany managementu a ignorování odborů. Ke skupině se připojilo pár politicky spřízněných přátel a začala fungovat nezávisle na schůzkách IWW.

První kampaň, která přinesla ovoce, začala v počátečních měsících roku 2008, když jsme se setkali s nespokojenými nájemníky motelu Greenlake, který navzdory svému jménu sloužil k dlouhodobému bydlení pro lidi, kteří nemohli dosáhnout na standardní nájemní bydlení kvůli svým dřívějším problémům s placením nájmů, zadlužení, zápisu v trestním rejstříku apod. Obyvatelé motelu platili za malé pokoje zamořené krysami, s prosakující střechou, poruchovými pračkami, špatnými přípojkami elektrického proudu o dost vyšší nájmy, než jsou ty průměrné. Po prodiskutování a prozkoumání situace se jednoho slunného únorového dne vydal asi třicetihlavý dav do jednoho z lepších hotelů vlastněných stejným pronajimatelem, aby managementu předložil soupis nutných oprav, které by měli v motelu provést. Naneštěstí se všichni kromě jediného nájemníka tak báli možného vystěhování, že se odmítli předání požadavků účastnit. I přesto tato akce vlastníky motelu zastrašila natolik, že ač s brbláním na nájemníky, aby se s těmi komunisty nebavili, opravy během pár dní provedli.

V následujících pěti letech se SeaSol účastnil 36 bojů proti podnikatelům nebo pronajímatelům nemovitostí, z nichž 28 vyhrál. V několika bojích dosáhl alespoň částečného vítězství a v jednom případě kauza vyvrcholila uzavřením podniku. Typické boje, v nichž se SeaSol angažuje spočívají v získávání nevyplacených mezd, spropitného, neproplacených mezd za přesčasovou práci pro bývalé zaměstnance restaurací, v přinucení pronajímatelů k vrácení dlužné zálohy za pronajatý byt, provedení potřebných oprav či v zamezení vystěhování nájemníků. Mezi méně obvyklé boje patřilo přinucení Chase Bank k vrácení peněz o které ošidila jednoho z členů SeaSol, donucení stavební společnosti k uhrazení škody na bagrem zničeném autě jejímu zaměstnanci a zabránění 50% navýšení nájmů tuctu nájemníků v bytech určených pro nízkopříjmové skupiny obyvatel. Seasol se také čas od času účastní akcí na podporu stávek; společných akcí s jinými solidárními sítěmi nebo skupinami jako Casa Latina, nevládní organizace založené na podporu imigrantů z Latinské Ameriky, která občas užívá metod přímé akce k vymožení zaměstnavatelem ukradených mezd; a dalších solidárních akcí. Se Seasol lze spolupracovat na několika úrovních. Ve stromu telefonních kontaktů máme přes 300 lidí, z nichž 120 jsou „členové”, kteří se přihlásili k tomu, že se chtějí akcí sítě účastnit pravidelně, dalších 800 lidí je na našem mailinglistu a v naší organizační skupině je 22 lidí, kteří se zavázali účastnit schůzek, zvedat telefon a mobilizovat lidi obvoláváním telefonních kontaktů.

Životní cyklus typického boje

Když nám někdo, potom, co si všiml plakátu nebo mu o SeaSol řekli přátelé, zavolá nebo napíše email, sejde se sním několik našich členů a zjistí zda jeho problém spadá do sféry činnosti Seasol, vysvětlí mu jak skupina pracuje, tj, že využívá přímé akce problémem dotčených lidí. Pokud je daná osoba přistoupí na to, že bude hrát ve svém boji ústřední roli a podporovat boje ostatních, započne se s procesem zkoumání případu, abychom posoudili v jaké situaci se šéf nebo pronajímatel nachází. Zkoumáme vše, co by proti němu mohlo pomoci vytvořit potřebný tlak. Jaké jsou jeho majetkové poměry a finanční zdroje, jací zákazníci jeho služeb užívají, jaké má společenské a politické kontakty, vše co by se mohlo hodit, pokud bychom se do boje pustili.

Tyto předpoklady následně prodiskutujeme na každotýdenním setkání, kde skupina posoudí jaká je možnost ve sporu zvítězit. Dokážeme efektivně poškodit subjekt, na který jsme se zaměřili? Dokážeme mu způsobit ekonomické problémy nebo poškodit jeho pověst či narušit jeho [dalších] ekonomické aktivity, nebo je racionálnější se do boje vůbec nepouštět? Dále posoudíme, zda je poškozená osoba ochotna být v síti i nadále zapojena a pomáhat ostatním. (10) Dojdeme-li k závěru, že disponujeme prostředky a schopnostmi se do boje pustit, je dalším krokem „předání požadavků”. Dvaceti až padesátihlavý dav složený z našich členů podpoří poškozenou osobu při předání dopisu požadujícího splnění v něm vznesených požadavků do určitého termínu (obvykle dvou týdnů). Účel doručení požadavků je dvojí, ukázat šéfovi nebo pronajimateli, že osoba, kterou poškodil, má širokou a aktivní skupinu podporovatelů a povzbudit podporovatele v kolektivním uplatňování tlaku na třídního nepřítele, získat jejich zájem a podpořit jejich účast na začínající kampani. Doručování požadavků bývá rychlým a zábavným narušením území mocných.

Vystupňování tlaku

Šance, že pronajimatel nebo šéf splní požadavky poškozeného před vypršením stanovené lhůty existuje, ale častěji se rozhodnou doručený dopis ignorovat. V druhém případě začíná kampaň stupňování přímých akcí. Toto stupňování přímých akcí je jedním ze základních principů fungování SeaSol. Staví na myšlence začít malými, ne příliš nákladnými taktikami, jako je vylepování plakátů a rozdávání letáků a po několika týdnech zvyšovat intenzitu a četnost stále hlasitějších piketů, případně je pořádat před dalšími provozovnami v jejich vlastnictví či přímo před jejich domy. Tvořivost při vymýšlení těchto akcí je přirozeně více než žádoucí. Zjistili jsme, že to často nebývají ty taktiky, kterým šéfové nebo pronajímatelé v konkrétní chvíli čelí, ale ke kapitulaci je spíše donutí strach z toho, co přijde příště. Po fázi, kdy se spoléhají, že kampaň časem vyšumí, nebo se jí snaží přestát, zjišťují, že jsme pro ně neodbytnou a stupňující se hrozbou. Stupňování tlaku nám dovoluje šetřit síly a užívat právě potřebné množství tlaku, abychom je donutili se vzdát.

Jiné solidární sítě

Během roku po založení SeaSolu se naše postupy vedení kampaní více méně ustálily a začali jsme pro naše členy pořádat (inspirováni široce rozšířenými a efektivními kurzy pro aktivisty IWW) s vlastní výukové kurzy zaměřené na organizační praxi, výzkum a rozvíjení taktik. Také informujeme o našich aktivitách na internetu nebo na různých anarchistických webech zveřejňujeme zprávy o vítězných kauzách. Někteří členové SeaSolu, mě nevyjímaje, měli dojem, že by z naší metody mohly mít prospěch anarchistické skupiny po celém světě, protože mnoho z nich uvízlo v pasti aktivistické rutiny a propagandistických aktivit, a s efektivní organizační praxí na pracovištích či v komunitách nemají žádnou zkušenost nebo postrádají dostatek sil k jejímu uvedení do praxe. Jako nutnost jsme vnímali nejen rozšiřovat vliv naší činnosti v lokálním měřítku, ale rovněž si osvojit globálnější pohled na věc a to, co vnímáme jako efektivní strategii, rozšířit dále do světa. Výukové kurzy byly přetvořeny do formy kratší prezentace, která načrtla klíčové myšlenky a během následujících dvou let byla představena ve více než třiceti městech ve Spojených státech, Kanadě, Anglii, Skotsku a Španělsku. Rovněž jsme poskytovali rozsáhlejší výukové kurzy místním skupinám, které si o ně požádaly. Někdy prostřednictvím Skype i do tak vzdálených míst, jakými jsou Nový Zéland nebo Litva. Námi sepsaný a na internetu i v tištěné formě šířený manuál „Jak vytvořit síť věnující se problémům na pracovišti a v komunitě” vyšel v anglické, španělské a slovenské verzi. Detailnější popisy aktivit sítě a organizačních procesů je těžké nalézt a bylo by skvělé, kdyby další skupiny začaly publikovat širší techničtěji zaměřené zprávy o své činnosti, jež by se zabývali charakteristickými rysy jimi organizovaných mobilizací, užívaných taktik apod., aby se jimi mohly inspirovat solidární sítě i jinde ve světě.

Díky lokálním iniciativám místním skupinám anarchokomunistů, anarchosyndikalistů, větví IWW a povstaleckých anarchistů vzniklo po celém světě 40 podobně zaměřených skupin – Steel City Solidarity z Hamiltonu v Ontariu je nejúspěšnější z nich. Právě zvítězila ve svém 17 boji, který se zaměřil na neproplacené spropitné v restauraci Seven Windows. (11) Naneštěstí se významná část z této skupiny do roka po svém založení rozpadla a jiné si udržely jen nízkou úroveň činnosti. V některých případech je tomu tak proto, že aktivisté nejsou schopni věnovat dostatek času k udržení sítě v chodu, klíčoví aktivisté (organizátoři) se z města odstěhovali, na se základě vylepených plakátů nikdo neozval, nebo se jednalo o případy, u kterých je příliš složité formulovat konkrétní požadavky. Je možné, že jsme podcenili fakt, kolik úsilí je na spuštění solidární sítě potřeba, že se jsme celý proces popsali tak, že se zdál být jednoduchý a snadno proveditelný. Solidární sítě se i přesto staly populární a úspěšnou formou organizační praxe na místní úrovni.

Okupuj všechno

Occupy Wall Street vzniklo v září 2011 po výzvě časopisu AdBuster k zablokování finančního centra země na protest proti záchraně bank z peněz daňových poplatníků, vlivu korporací na demokracii, rostoucí sociální nerovnosti apod. Takových mezinárodních výzev od aktivistických skupin se každý rok objevovaly tucty. Jak je možné, že tato zaznamenala v porovnání s jinými takový úspěch? Jasně totiž rezonovala s náladami masy lidí, jejichž životní podmínky se kvůli ekonomické krizi zhoršily – ať již ztratili domov kvůli exekucím, práci kvůli propouštění, nebo museli nastoupit na nucenou [neplacenou] dovolenou, nebo se jim zhoršil přístup k sociálním službám kvůli rozpočtovým škrtům. Jasný byl také vliv událostí, které Occupy v roce 2011 předcházely – myšlenka okupací veřejného prostoru byla nyní díky zkušenostem z Madisonu a zkušenostem „hnutí náměstí” (španělských Indignados, athénského náměstí Syntagma a rozsáhlejších povstání v arabském světě, zvláště na náměstí Tahrir v Káhiře a na podobných místech) mnoha lidem blízká. Podle Davida Graebera „hodně pomohlo pár lidí ze Španělska, Řecka a Tunisu, kteří podobný druh věcí dělali již dříve. Podali nám model, který vypadal, že funguje – vzít si cosi, co vypadá jako veřejné prostranství, obsadit jej, vybudovat na něm něco na způsob velitelství, odkud lze dělat daší věci.” (12) Následovalo několik vln odborových mobilizací a mobilizací nevládek a brutální policejní reakce v kontrastující s jen neochotně se zvyšujícím mediálním pokrytím událostí. Brzy ve Spojených státech i po světě vyrostly stovky místních verzí Occupy Wall Street.

Occupy Seattle

Dráha Occupy Seattle, ač zde bylo toto hnutí aktivnější a radikálnější než jinde, se shodovala s drahou mnoha dalších Occupy v zemi. V jeho prvních dnech na konci září bylo vidět jen pár libertariánů a zastánců konspiračních teorií rozdávat letáky o chemtrails před budovou Federální reservní banky. Něco ale viselo ve vzduchu. Možná, že i díky vzrůstajícímu mediálnímu zájmu o Occupy Wall Street v kombinaci s dopady rozpočtových škrtů a krize se brzy vynořily každovečerní shromáždění na Westlake Plaza v obchodním centru města. Boje mezi křídlem liberálních pacifistů a radikálním křídlem (dočasnou koalicí anarchistů a socialistů) na plénech vyústily v nepřetržitý sled vítězství radikálů – pokus starosty zneškodnit hnutí tím, že [jeho zástupce] pozve na radnici, neuspěl a „nocí 500 stanů” začala stálá okupace West Lake. Policie ale brzy táborníky vytlačila z náměstí v centru do kampusu Seattle Central Community College. Pozoruhodné bylo, z kolika liberálů se stali radikálové poté, co dostali od policajtů ránu pendrekem. Nadšená plenární shromáždění pokračovala v tom, co dělala už předtím, v nekonečných debatách o násilí a nenásilí. Jak se počasí zhoršovalo, dostávalo se postupně nelehké soužití na společenském žebříčku klesajících městských profesionálů (13), mladých lidí bez domova, dlouhodobě nezaměstnaných a studentů do krize. Dýlování tvrdých drog vedlo uvnitř tábora k menším násilnostem. V půli prosince už nebylo po stanovém městečku v Seattle Central ani stopy a bez tohoto ohniska se Occupy Seattle rozpustilo do [mnoha] na sobě nezávislých projektů. Po roce a něco po zániku tábora Occupy z těchto projektů přežilo jen pár. Tato krátkodechost je známým fenoménem již z dob antiglobalizačního hnutí.

Než ale Occupy Seattle zmizelo, zrodilo největší střety s mocenskými strukturami, jaké město pamatuje od dob demonstrací proti WTO. Na 4. listopadu byl vyhlášen den akcí na podporu Oaklandské generální stávky, kdy po dni demonstrací proti bankám naplněného odérem policejních pepřáků, naštvaný dav obklopil hotel, kde řečnil ředitel Chase Bank Jamie Dimon. Na 5. prosince byla domluvena akce na zablokování přístavu West Coast na podporu přístavních dělníků a řidičů náklaďáků (byla opět zmařena legalismem odborů a kontrolou turfu). Dále došlo k řadě okupací prázdných budov, z nichž jedna trvala tři měsíce.

K jednomu z mála materiálních „zisků”, kterých hnutí Occupy, v podstatě jako vedlejšího produktu, dosáhlo, bylo, že banky couvly od zavedení široké škály poplatků. V tom ale důležitost Occupa neleží. Hnutí vytvořilo prostor mimo běžný politický systém pro překvapivě široké spektrum lidí, ve kterém se mohli setkávat a vzájemně se ovlivňovat. Přes všechny chyby a omezení to byl významný odklon od normální politiky, jak je ve spojených státech uplatňována, vykazující mimořádně vysoký stupeň masové participace obyvatelstva, zpochybňující moc 1% a kapitalismus jako takový.

SeaSol a Occupy

Navzdory tomu, že byl SeaSol jednou z v sociálních bojích nejaktivnějších skupin v oblasti, neměl moc velký zájem se na Occupy podílet. SeaSol se převážně zaměřuje na své vlastní organizační aktivity a mnoho jeho členů vyjadřovalo své pochybnosti ohledně Occupy, protože podle nich toto hnutí vykazovalo všechny odporné aktivistické zlozvyky. Kromě toho, že se na Occupy podílelo několik jednotlivců z našich řad, a že jsme se podíleli na mobilizaci k prosincové blokádě přístavu, jsme také hostili „Workshop a diskusi o přímé akci”, jehož účelem bylo objasnit význam přímé akce, tj. pomoci tomuto pojmu navrátit jeho původní význam nikým nezprostředkované akce uskutečňované přímo lidmi, kteří prostřednictvím ní řeší nějaký svůj problém. Dnes je přímé akci, ke škodě věci, přisuzován význam militantní agresivní akce s bombastickým vyzněním. Diskuse, která po workshopu následovala, se zaměřila na možné způsoby užití přímé akce aktivisty Occupy Seattle. Tento workshop jsme zamýšleli jako první ze série workshopů a také jsme začali pro Occupy vytvářet návrh kampaně proti exekucím postavené na přímých akcích akcích. K uskutečnění tohoto plánu ale kvůli zhoršujícím se podmínkám v táboře Occupy nedošlo.

Několik měsíců poté, co Occupy skončilo, rozjeli jiní členové SeaSol v Seattle kampaň proti exekucím. V kampani Stand Against Foreclosures and Eviction (SAFE) (15) (v češtině Postav se proti exekucím a vystěhovávání) úzce spolupracujeme s bostonskou Live/Vida Urban NGO. Tato nevládka používá ve své činnosti jiné modely práce, než v tomto článku popisované decentralizované skupiny zaměřující se na přímé akce, je přístupnější využívat pro svou činnost placený personál a vyjednávat s bankami, ale i přesto SeaSol její aktivity podporuje a bude zajímavé sledovat, jak se budou vyvíjet.

East Bay Solidarity a Foreclosure Free Oakland (Oakland bez domovních exekucí)

East Bay Solidarity Network vznikla v polovině roku 2011 a než změnila své zaměření se angažovala v bojích podobných těm, na které se zamřuje SeaSol. Řada aktivistů East Bay Sol se hodně angažovala v Occupy Oakland a zde si všimli, že obsazováním domů, na kterých se během Occupy podíleli se dostalo velké odpory místních lidí a mediálního zájmu. Zdálo se, že dozrál čas po na přímích akcích postavenou kampaň proti domovním exekucím.

Řekli jsme si, že již je načase postavit se na obranu domovů lidí, protože jsme již schopni lidi přimět, aby přišli akci podpořit, média to sežrala a teze velkých bankách, které vyhánějí lidi z jejich domovů byla široce přijímána. Přišlo nám, že po rozpadu Occupy Oakland můžeme část energie, kterou vygenerovalo kanalizovat do této kampaně.” (16)

Členové East Bay Sol začali uvažovat o tom, jak vytvořit účinnou kampaň. Jejich výzkum odhalil, že Oakland byl jedním z exekucemi nejtvrději zasažených měst v Kalifornii: přes 1000 exekucí ve městě se 400 000 obyvateli. „Ve městě s většinově barevným obyvatelstvem s nízkými příjmy to nebylo žádné velké překvapení.” (17) Vidina možného zisku z pokračující gentrifikace vedla developery k tlaku na banky, aby v exekucích pokračovaly. Dvě neziskové organizace Just Cause a ACCE bojovali proti exekucím již v období před Occupy, ale každá byla schopna se zabývat pouze 1-5 exekucemi ročně.

Vznikl plán utvořit koalici čtyř skupin: Just Cause, ACCE, East Bay Sol a Occupy Oakland Foreclosure Defense, která se zaměří na oblasti nejhůře zasažené exekucemi a pokusí se zde vytvořit sousedská shromáždění zaměřená na posílení vzájemné sousedské pomoci na obranu proti vystěhovávání, přesunout důraz od piketů pořádaných koalicí jménem vystěhovávaných rodin k samosprávnému modelu, který by měl potenciál fungovat dlouhodobě a udržitelně.

V létě 2012 koalice rozjela ve čtvrti Maxewell Park široce pojatou kampaň vedenou od dveří ke dveřím, „ale po několika měsících, kdy jsme se opravdu snažili, jsme zjistili, že má každý člen koalice velmi rozdílný přístup k této práci a k tomu jak pomáháme novým lidem stát se aktivisty.” (18) V koalici vzniklo napětí mezi skupinami pracujícími s typickým NGO modelem orientovaným na poskytování služeb a taženými členy „nevládky” a těmi pracujícími s pro East Bay Sol typickým modelem kladoucím důraz na vytváření a rozvoj místních aktivistů (vytváření a rozvoj lokálního aktivistického zázemí přímo v postižené lokalitě).

Koalice se rozpadla a členové East Bay Sol se rozhodli svou činnost zaměřit na svou domovskou čtvrť v západním Oaklandu a bojovat proti všem typům vystěhovávání, tedy jak vystěhovávání nájemníků, tak i vlastníků domů. Tento nový projekt pod názvem FEFO (Foreclosure and Eviction Free Oakland) je nyní v počáteční fázi rozlepování letáků a obcházení domů. Prozatímním vrcholem této fáze bylo uspořádání velkého komunitní setkání. Zároveň se East Bay Sol nadále věnuje běžným malým bojům ve stylu SeaSol.

Kampaň proti wokfare ve Spojeném království

Britská vláda zavedla politiku workfare, která lidi nutí pracovat zadarmo, aby jim mohl být poskytnut hubený příspěvek v nezaměstnanosti nebo invalidní důchod – při zavádění této politiky v roce 2011 byla jako důvod uváděna „pomoc dlouhodobě nezaměstnaným vrátit se do práce”. Zavedení této politiky je jen jedním z dalších důsledků krize a škrtů.

Politikům to přináší body, protože se zdá, že něco dělají s vysokou mírou nezaměstnanosti; sociální dávky mohou být seškrtány; podniky mohou těžit z neplacené práce; a pokud se program workfare ukáže jako z dlouhodobého hlediska úspěšný, mohou také těžit z tlaku na snižování mezd a zhoršování pracovních podmínek. (19)

Solidarity Federation (SolFed) vnímá workfare „jako součást dlouhodobé restrukturalizace pracovního trhu směřující k zavádění krátkodobějších méně placených pracovních míst s horšími pracovními podmínkami a méně benefity.” (20)

SolFed je britskou sekcí anachosyndikalistické internacionály ( International Workers Association). Se SeaSol sdílí zaměření na přímou akci, odpork byrokracii, ale narozdíl od SeaSol při tom i určitější (aritkulovanější) politické cíle, průmyslovou strategii a neomezují se jen na jedno město. Místní buňky SolFed užívají taktiky přímé akce zčásti inspirované SeaSol (21) – nejprve pro získávání nevyplacených mezd pro své členy zaměstnané přes pracovní agenturu Office Angels. Své mezinárodní kontakty užívají k tlaku na mateřskou společnost Office Angels v různých zemích (22), věnují se řešení i jiných případů okrádání o mzdy a taktéž se zaměřují i na pronajimatele bytů. Následně podobné strategie použili také v kampani proti workfare.

Myšlenka začít se zmíněnou kampaní vzešla od člena SolFed, který byl do tohoto programu zařazen. Kontaktovat jiné žadatele o podporu podrobené wokfare rozdáváním letáků před pracáky se ukázalo jako dost složité. „Žadatelé jsou od sebe izolováni a k systému přistupují jako jednotlivci, což hodně ztěžuje možnosti jejich organizování.” (23)

Hlavním typem akcí [proti workfare] se staly hlučné pikety před sídly společností, které využívají lidi zařazené do programu workfare. Účelem piketů je odrazovat zákazníky a poškozovat pověst těchto společností. Stejně jako u SeaSol se i zde staví na myšlence snižovat společnosti zisky a tím učinit její účast v programu workfare nevýnosnou. Zavčasu se zaměřit na jednu společnost a pokračovat [v protestech] dokud se z programu nestáhne. Záměrem je spustit „dominový efekt”, který nakonec vyústí ve zhroucení celého programu workfare. (24) V SolFed padl návrh na kampaň proti krádežím mezd, která by současným nebo minulým zaměstnancům pomohla získat peníze, jež jim měli být vyplacenzy a na těchto počátečních vítězstvích získat setrvačnou sílu a [určitý společenský] vliv, podobně jako je tomu u strategie SeaSol.

Kromě piketů před obchody, se jako efektivní nástroj ukázaly i komunikační blokády a kampaň na sociálních sítích (v sociálních médiích?). Napodobení těchto taktik by měl zvážit i SeaSol. 1. Máje 2012 Solfed zorganizovali „poměrně rozsáhlý potulný piket před sídly společností zapojených do programu workfare, kterého se zúčastnilo 150 – 200 lidí a podpořilo jej i Occupy London.” (25)

Stažení řetězce prodávajícího zdravé jídlo Holland and Barret z programu workfare lze přímo připsat piketům SolFed. Solfed a aktivističtěji zaměřené sítě Boycott Workfare spolu se různými anarchistickými a aktivistickými skupinami se zaměřili na Foundland, Argos, HMV, Haringey County Council, Superdrug, Tesco, Oxfam, Homebase a různé další společnosti a charity. Tyto akce spolu s tím, jak negativně workfare vnímá veřejnost, jeho nepříznivým mediálním obrazem a právními (26) a logistickými problémy, které se na něj váží, nakonec vedli k tomu, že se z programu začalo stahovat stále více společností. Kampaň proti workfare úspěšně pokračuje. Workfare už snad poběží jen několik měsíců, než jej vláda stáhne a prohlásí za neživotaschopný.

Prospěšné rysy hnutí, jeho nedostatky a problémy

V této části studie bych rád shrnul dle mého mínění nejprospěšnější rysy výše popsaných projektů a konfrontoval je s jejich [aktivistickými] protiklady. Může jít až o přílišné zjednodušení – samozřejmě vím, že rozporné faktory v sobě nesou všechna hnutí. I ta, kterými jsem se [zde] zabýval mají mnoho slabin. Jejich silné i slabé stránky se vzájemně překrývají a nelze je od sebe tak jednoduše oddělit. Kupříkladu i symbolická akce může být občas užitečná – pokud lidi inspiruje, zvedá jejich povědomí o problému nebo pokud funguje jako ohniskový obraz hnutí – ale má až druhořadou důležitost a neměla by být tak upřednostňována, jak tomu až dosud bylo.

Přímá akce vs. symbolický protest

Londýnský pochod proti válce v Iráku v roce 2003 pro mne z v mé osobní zkušenosti představuje nejlepší ilustraci slabosti symbolického protestu. Dav čítající přes milion lidí křičel „Ne našim jménem!”, ale vláda na své zahraniční politice nic nezměnila. Jedou z největších slabin hnutí Occupy byla jeho orientace na masmédia a jeho závislost na nich. Vycházelo se zde z implicitního předpokladu, že můžeme mocné demonstracemi a [pádnými] argumenty upozornit, že se vydali chybnou cestou. Moc ale to, že o ní lidé říkají pravdu nezajímá. Daný přístup k vnímání světa tkví v morálním „magickém myšlení”. Mít pravdu tu znamená, že automaticky dojde ke spravedlivému výsledku. My namísto toho „říkat mocným pravdu” navrhujeme přímo zasahovat do schopnosti businessu generovat zisky a schopnosti vlád vládnout.

Kolektivní akce vs. individuální jednání

Kapitalistická společnost problémy individualizuje a zabraňuje jejich kolektivním řešením. Automaticky se předpokládá, že jsou problémy ve tvém životě jen tvými osobními problémy. Zdá se, že každý jedná jen sám za sebe. Proto tolik zájmu o osobní řešení jakými jsou změna životosprávy a životního stylu. Individuálními způsoby řešení problémů způsobených krizí a škrty je utrácet méně a více pracovat. SeaSol a příbuzná hnutí ukazují jinou cestu: kolektivní boj proti společnému nepříteli.

Odcizený aktivismus vs boj v každodenním životě

Mnoho problémů, jež trápí současná hnutí popisuje článek „Vykašlete se na aktivismus” (27) z roku 1999, napsaný krátce po „Karnevalu proti kapitalismu” známému také pod názvem J18. Od té doby je termínu „aktivismus” občas užíváno ke kritice níže naznačených tendencí, což může být, vzhledem k širokému významu tohoto pojmu, matoucí. Typ „aktivismu” představujícího překážku masové participaci mohou charakterizovat následující rysy:

1. Aktivistická identita (sebeidentifikace coby součásti ‚aktivistické komunity‘, ‚přemýšlení o sobě jako o někom určitým způsobem privilegovaném nebo pokročilejším než ostatní‘

2. Následné zaměnění aktivistické skupiny za širší boj, [kde] „z dělby práce vyplyne, že osoba převezme [určitou] roli jménem mnoha jiných, kteří se této odpovědnosti vzdali.

3. Opozice vůči abstraktním gestům, „bizarní spektákl ‚dělání akcí‘ proti kapitalismu – [tj.] zcela nevhodná praxe”. (28, 29)

4. Rituální činnosti sloužící jen k posilování mučednické aktivistické identity, „tupá a sterilní rutina – neustálé opakování několika činností, které nemají pro [společenskou] změnu žádný význam.

5. Zaměření se na zachraňování jiných, boj jménem nějaké utlačované skupiny (zvířat, Palestinců, a konec konců i ‚pracujících‘…) stojí v protikladu vůči proti boji za nás samotné: „revoluční mučednictví kráčí ruku v ruce se sebeidentifikací s věcí, která má s naším životem jen málo společného.”

Aktivity SeaSol, East Bay Sol a SolFed‘ jsou aktivitami „pro nás samotné” – jsou postaveny na našich vlastních zkušenostech jakožto pracujících, nájemníků a žadatelů o dávky. Pokud nedostanu v práci zaplaceno vím, že se mohu spolehnout na SeaSol, který se za mě postaví. Revoluční myšlenky se v kontextu kolektivního praktického boje náhle stávají mnohem méně abstraktními: „namísto abstraktního vytváření prostoru pro sebeorganizaci, přímou akci, solidaritu, můžeš jen lidi požádat, aby přišli na piket.” ( 30) Úplně se rozloučit s aktivistickým myšlením je těžké a solidární sítě si z něj stále určité rysy ponechávají. (31)

Masová participace vs profesionalizovaný sociální management

Mnohem vážnější, než problém aktivismu je sklon hnutí k byrokratizaci a [riziko], že se z vrstvy odborníků stane stálé vedení hnutí. Tato vrstva své následovatele zbaví vlivu a nevyhnutelně hnutí odcizí jeho původnímu zaměření – ať již vědomě nebo nevědomě jej pak využije ke svým vlastním cílům. V tom také spočíval jeden z hlavních důvodů, proč se anarchismus rozešel s [institucionalizovaným] socialismem. Rozpoznal totiž obecnou tendenci moci korumpovat, zatáhnout jakékoliv hnutí zpět k hierarchickým a komodifikovaným způsobům chování, které působí ve společnosti, ze které se tato hnutí snažila původně vyčlenit. Ve světě postaveném na námezdní práci se může vše zkurvit do podoby „služby” nebo práce. Jde tu znovu o odcizení, o sklon veškeré činnosti rozdělovat do různých sfér, o posun od přímé akce dělané pro nás, k činnostem konaným jménem vzdálených abstraktních věcí. Reprezentace převládá nad samosprávou.

Kvůli [domělé] efektivitě jsou zavedeni placení organizátoři a organizace se začíná podobat obchodní společnosti nebo nevládce. Integruje se do systému, stává se závislou na grantech a vztazích s politiky a sponzory. Odklání svou energii do [původní věc] bezcenných slepých uliček jakými jsou volby a neškodné demonstrace. Tato tendence je všudypřítomná a stal se z ní téměř standart. NGO a odborová byrokracie v Medisonu představovaly jednou z hlavních bariér a jsou hlavní překážkou, kterou musí samosprávná hnutí překonat.

Proto solidární sítě v minimalizaci byrokracie, rozšiřování participativního způsobu rozhodování, poskytování prostoru pro vlastní iniciativu a v co nejširším sdílení dovedností a znalostí uvnitř hnutí napodobují anarchosyndialistické skupiny. To znamená přímou demokracii na setkáních, rotaci funkcí, časté kurzy a vzdělávání se. Zatímco anarchosyndikalistické odbory nám ukazují důležitý příklad praxe organizování se na pracovištích, solidární sítě lze brát jako formu komunitního anarchosyndikalistického způsobu organizace – nebo jako formu komunitního syndikalismu.

Přizpůsobení se současným podmínkám

Stálá práce byla zrušena. Práce na částečný úvazek a flexibilní práce, dlouhá období nezaměstnanosti následovaná krátkými obdobími práce se staly pravidlem.” (32) Tato citace se vztahuje k situaci v Řecku v poškrtovém období. Prekérní a flexibilní práce se staly alespoň na nějaká čas [žitou] realitou v USA a Spojeném království zejména pro mladé. Jestliže budou krize a škrty nadále pokračovat, situace se jen zhorší.

Solidární sítě začali vznikat kvůli těžkostem s organizováním na pracovištích. Jejich záměrem rozhodně není zůstat pouze vnější silou a sdružovat jen ty, kteří již své původní zaměstnání opustili nebo se ze své problematické životní situace již dostali, ale je jednodušší začít právě od nich. Jeden z bývalých aktivistů SeaSol to vyjádřil slovy „organizujeme pracující, ne pracoviště” – dá se tomu také říkat „rozptýlené organizování” – kdokoliv, kdo prošel bojem vedeným SeaSolem, bude v krizových situacích ve svém budoucím životě mnohem pravděpodobněji ochoten iniciovat přímou kolektivní akci, otevřít různé příležitosti pro vnitřní organizování se ve městě, kde je druh aktivity podobný solidárním sítím rozšířen.

Pravděpodobnost v boji zvítězit a jeho eskalace

Z důvodu nedostatku sdílených zkušeností, na které by se dalo navazovat a také toho, čemu někteří říkají „Levičácká kultura prohry,” se mnoho aktivistů vrhá do kampaní po hlavě, aniž by se pokusili odhadnout, zda je možné dosáhnout vytčených cílů nebo aniž by si tyto cíle vůbec určili. To následně ústí v opakující se cyklus porážek a demobilizací.

Jedním z klíčových rysů SeaSol je zaměření se na realistické cíle. Během několika uplynulých let jsme vyvinuli spolehlivý systém umožňující zvítězit v omezených kampaních proti šéfům a pronajimatelům bytů, tím že boj posuzujeme s ohledem na pravděpodobnost v něm zvítězit a gradující taktiky. Ze strategického úhlu pohledu to znamená účastnit se „malých bojů, v nichž jsme schopni zvítězit a nabalovat na sebe další členy a tím tvořit širší hnutí”, jak to nazval jeden ze členů SolFed.

Tato strategie má samozřejmě i své nevýhody – pokud se příliš zaměříte na krátkodobá vítězství a procedury se stanou natolik zaběhnutými, že se o nich přestane pochybovat, můžete skončit v pasti otevřeně kvantitativního posuzování věcí a nebudete ochotní podstupovat rizika, promarníte příležitosti pro své další rozšiřování i pro vyzkoušení nových přístupů.

SeaSol riskuje nebezpečí přeměny dočasné taktiky na neměnný princip fungování. Můžeme se zaseknout na opakování jedné věci stále dokola. I když již o to několik pokusů proběhlo a navzdory organizačním zkušenostem IWW a jiných organizací, se nám dosud nepovedlo vyvinout funkční strategii, která by nám pomohla posunout se k organizování celých pracovišť a obytných domů. K tomuto tématu jsme uspořádali řadu „strategických porad”, kde jsme promýšleli budoucí směrování a různí členové spustili C-TWO, komisi pro nájemníky a dělnický přesah (the Committee for Tenant and Worker Outreach), abychom se posunuli k širším a kolektivizovanějším formám bojů. Počáteční fází je pro C-TWO klepání na dveře pro sběr informací o hlavních problémech, kterým lidé čelí doma a v práci, a ke zjištění, která zaměstnání a byty jsou zralé pro organizování.

Reprodukovatelnost a životnost

Propracovaný vzdělávací program dokáže vyřešit problém, který trápil v minulosti mnohá hnutí – odchod klíčových aktivistů. Neustávající příval nových pronajimatelů bytů a šéfů, se kterým jsme se potýkali dovolil SeaSol přežít pět a půl roku a organizace nevykazuje žádné známky rozkladu. Občasná účast na aktivitách Seasolu dovolila roztroušeným aktivistům po rozpadu Occupy zůstat v kontaktu. Dlouhodobě fungující skupiny slouží jako kotvy během období nízké aktivity a jejich zakládání je tedy z dlouhodobého hlediska důležité.

Někteří aktivisté zapřahají koně za vůz a budují složitou organizační strukturu aniž by ji činnost, které se skupina věnuje vyžadovala. Jen samotné udržení takové struktury spotřebuje většinu energie malé skupiny. Solidární sítě mají jednoduchou organizační strukturu a mají jen takové funkce, které umožňují jejich činnost. Jednotlivé funkce lze zřizovat i rušit podle momentální potřeby. Telefonní číslo, místo pro setkávání, peníze na plakáty a výlep, a seznam kontaktů jsou nutným minimem, které postačuje pro udržení solidární sítě v chodu.

Nebezpečí poskytování sociálních služeb namísto státu

Jak se dopady škrtů zvětšují, mohou se sociální hnutí dostat do situace, kdy zírní tlak na stát tím, že za něj začnou dělat jeho práci. Tomu se SeaSol vyhýbá tím, že vyžaduje participaci a vzájemnost. Se zmíněným problémem se více potýkají skupiny poskytující služby, kde je pomoc poskytována spíše jednosměrně, např. (jídlo zdarma poskytující skupina) Food not bombs.

O kritické mase a odporu proti krizi

Abychom měli naději na vybudování masových hnutí odporu vůči politikám škrtů a dopadům krize, musíme se začít zabývat problémy únosné velikosti hnutí dané naší současnou slabostí. Když začneme téměř z ničeho, postup od malých vítězství solidárním sítím pomáhá vytvářet společenskou moc potřebnou k posunu k ambiciosnějším projektům odporu vůči workfare a exekucím, jakými jsou projekty SolFed a East Bay Sol. Pokroky v organizování se ve větším měřítku budou pomalé a budou narážet na překážky, ale s léty, jak budou narůstat naše počty a odborné znalosti, se toto tempo zrychlí.

Měli bychom zvolit experimentální a itinerativní (itinerace = opakování) přístup, analyzovat slabá místa a možnosti, které nám daná sociální struktura poskytuje, na základě experimentů a participace zjistit co funguje a podle těchto zjištění měnit strategii a následně celý proces opakovat. Vyzkoušíme-li nové přístupy, může nám to odhalit možnosti a omezení, na která bychom prostřednictvím nestranných, nezúčastněných pozorování sociálních procesů nikdy nepřišli. Z praxe vyplývá nová teorie a z většího povědomí o naší kolektivní síle prýští nové možnosti.

Vítěství či řada vítězství, kterých určitá pospolitost dosáhne – například nějaká sociální síť tvořená z migrantů nebo pracovníků restarurace, rozšiřuje důvěru a otevírá v dané oblasti nové možnosti rozšíření boje.

Zvyšováním počtu lidí, kteří mají zkušenost s přímou akcí, zvyšováním počtu a šíře akcí odporu, budováním solidárních vztahů mezi různými sektory a pospolitostmi, tedy prolamováním izolace a atomizace, které se sebou přinesl moderní život se , se přibližujeme kritické mase – bodu, kde každé ohnisko odporu posiluje ohnisko jiné, kvalitativní změně v třídním bojí, kterou je řetězová reakce stále narůstající masy bojů, zmírněná pouze represí, kooptací a drastickými změnami v ekonomice.

Přidáme-li k tomu „kulturu odporu”, tj. sdílené zkušenosti a vize budoucnosti, která je logickým rozšířením kolektivní moci a vzájemné pomoci – budoucnost bez šéfů, pronajimatelů nebo politiků – budoucí činy jako byl Madison nebo Occupy, které z této aktivity povstanou, budou mnohem silnější, méně narušované nezkušeností a schopné se bránit proti kooptaci. Nejen, že budou mít sílu porazit politiku škrtů, ale budou na dobré cestě k rozejití se s touto zkaženou, na nerovnosti postavenou a totálně omezenou společností.

1 “Return of the crisis: Part 1,”Aufheben #18 (2010), http://libcom.org/library/return-crisis-part-1 (accessed July 8, 2013).

2 John Jacobsen, “Wisconsin – Next Stop, the General Strike!”(2011),

http://seattlefreepress.org/2011/02/28/new-article-on-situation-in-wisconsin/ (accessed July 8,

2013).

3 Walter Winslow, “The Seattle Solidarity Network: a new kind of working class social

movement” (2011), http://libcom.org/files/the-seattle-solidarity-network.pdf (accessed July 8,

2013).

4 Juan Conatz, “Wisconsin: Why a general strike hasn’t happened yet” (2011),

http://libcom.org/blog/some-limitations-movement-wisconsin-04042011 (accessed July 8, 2013)

5 John Jacobsen, “Recall in Wisconsin – the Alternative Was Worse” (2012),

http://seattlefreepress.org/2012/06/11/recall-in-wisconsin-the-alternative-was-worse/ (accessed July 8, 2013).

6 “Wobbly Fred Thompson on the 30s depression”, http://libcom.org/history/wobbly-fredthompson-30s-depression-studs-terkel (accessed July 8, 2013).

7 Association of Community Organizations for Reform Now, a famous and very top-down NGO. Rather than accept unionized employees, the Seattle branch of ACORN shut down.

8 OCAP, “Direct Action Casework Manual”, http://ocap.ca/node/322 (accessed July 8, 2013).

9 Jeff Shantz, “Developing Workers Autonomy: An Anarchist Look At Flying Squads” (2006), http://www.iww.org/en/node/2246 (accessed July 8, 2013).

10 Winslow, “The Seattle Solidarity Network.”

11 Steel City Sol facebook page, https://www.facebook.com/pages/Steel-CitySolidarity/505161452856830 (accessed July 8, 2013).

12 Interview with David Graeber, Washington Post, October 3 2011.

13 Black Orchid Collective, “Occupy, to end Capitalism!” (2011),

http://blackorchidcollective.wordpress.com/2011/10/16/occupy-to-end-capitalism/ (accessed July 8, 2013).

14 John Jacobsen, “Occupy Wall Street’s Next Steps – Part 1” (2011), http://anarchism.pageabode.com/john-jacobsen/occupy-wall-street-s-next-steps-part-1 (accessed

July 8, 2013).

15 SAFE website: http://safeinseattle.org/ (accessed July 8, 2013).

16 East Bay Sol member “R”, quoted from personal correspondence.

17 Ibid.

18 Ibid.

19 Abolish Workfare, Solidarity Federation pamphlet.

20 Ibid.

21 SolFed, “Denied deposits? Refused repairs? Harassed by your landlord?”

http://www.solfed.org.uk/south-london/denied-deposits-refused-repairs-harassed-by-yourlandlord (accessed July 8, 2013).

22 SolFed, “SF-IWA calls for national week of action against Office Angels” (2012)

http://www.solfed.org.uk/solfed/sf-iwa-calls-for-national-week-of-action-against-office-angels- 9-15-may (accessed July 8, 2013).

23 SolFed member “JP”, quoted from personal correspondence.

24 SolFed, “A domino falls” (2012), http://www.solfed.org.uk/brighton/a-domino-falls-hollandbarrett-quit-workfare-after-direct-action (accessed July 8, 2013).

25 SolFed member “JP”, quoted from personal correspondence.

26 Shiv Malik, “Graduate’s Poundland victory leaves government work schemes in tatters”, The Guardian, 12 February 2013, http://www.guardian.co.uk/society/2013/feb/12/graduatepoundland-government-work-schemes (accessed July 8, 2013).

27 Andrew X, “Give Up Activism” (1999), http://libcom.org/library/give-up-activism (accessed July 8, 2013).

28 Comments on article “Give Up Classtivism” at http://libcom.org/library/give-classtivism-whyclass-struggle-long-boring-hard-work (accessed July 8, 2013).

29 “Do something! A critique of activism”, http://libcom.org/blog/do-something-critiqueactivism-28052012 (accessed July 8, 2013).

30 “no1” in forum discussion at http://libcom.org/forums/theory/what-do-anarchistlibertariancommunist-movements-need-order-grow-03072010

(accessed July 8, 2013).

31 Some of the tensions in opposition to activism are summed up pretty well by Kellstadt,

http://libcom.org/library/anti-activism (accessed July 8, 2013).

32 Costas Douzinas, “Europe’s south rises up against those who act as sadistic colonial masters”, The Guardian, 28 March 2013, http://www.guardian.co.uk/commentisfree/2013/mar/28/europesouth-rising-up (accessed July 8, 2013).