Francouzská skupina Tiqqun působila mezi lety 1999 – 2001 a ve svých pracech volně spojovala situacionistickou teorii, autonomistický marxismus italské školy, poststrukturalistickou teorii, anarchistické přístupy a poetiku textových koláží s analytickým černým humorem. Fragmenty, z nichž své texty skládali parafrázují způsob, jakým dnes komunikujeme a konzumujeme médii zprostředkované obrazy, kdy impresionistické zlomky nahrazují soustředěný přístup a intelektuální úsilí. „Tiqqun“ je slovo vztahující se k židovské mesianistické tradici. Vychází ze slovního spojení „tikkum olam“. Hebrejské fráze, která by se dala volně interpretovat jako „oklešťování“, „obnovení“, „léčení“ a „sociální spravedlnost“.
I. BIOMOC
K analýze společenských podmínek užívají pojmových nástrojů poststrukturalismu, zejména Foucaultova pojmu „biomoc“. Ten je vztažen k zájmu státu uplatňovat moc nad lidskými životy a jejich produktivitou prostřednictvím vládní regulace a ovládání obyvatelstva za pomoci demografických aparátů dohledu, analýz a „managementu“.
1. Biomoc a biopolitika
Biomoc je rozvinutím původního práva suverénního panovníka rozhodovat o životě a smrti poddaných. Od 15. století se stát centralizuje a pohlcuje do své agendy stále více aspektů života. Suverénní moc začíná ve svém vlastním zájmu pečovat o život poddaných, ale zároveň na něj dohlížet. Za počátek biomoci lze označit 17. století, kdy celospolečenská péče o život a kontrola nad ním dosáhly, kvůli rozvoji nových institucí a vědních disciplín zabývajících se různými aspekty života, dosud nevídané míry.
Foucault rozlišuje biomoc na dva proudy, první se soustředil na jednotlivá těla a je označován jako anatomo-politika lidského těla; druhým je bio-politika populace, která se zabývá životem na úrovni celku populace. Tyto dva proudy v 19. století splynuly v jednu obecnou „teorii společenské smlouvy a regulérního fungování společenského těla“. Doktrínu biomoci v praxi nacházíme zakódovanou v konkrétních opatřeních technologie moci.
Autonomo-politika je individualizující a totalizující projev biomoci, který si klade za cíl lidská těla a ukládá jim, na základě příslušnosti k celku, určitý specifický způsob individuality. Lidská těla hýčká a pěstuje, aby si je podrobila a přetvořila ve výkonný stroj podřízený administrativní a ekonomické kontrole. Je praktikována ve školách, kasárnách, dílnách, věznicích…
Bio-politika je klasifikující projev biomoci, zaměřený na racionální správu biologických procesů v populaci (jako je zdravotní stav, porodnost a úmrtnost), který uskutečňuje regulativní kontrolu společnosti. Doménou biopolitiky je hygiena, veřejné zdraví, demografie a sexualita.
2. Ekonomika smrti
Rubem biomoci, jakožto moci nad životem, moci v prvé řadě pečující, je ekonomika smrti. Se zrodem moderního státu, jež následoval po uzavření Westfálského míru, který ukončil třicetiletou válku, bylo marginalizováno násilí prostupující do té doby každodenní život společnosti. Válčení se centralisovalo a začaly být utvářeny stálé „profesionální“ armády. Státní správa začala zaručovat vyšší stupeň stability, takže když se násilí projevilo, dokázala jej udržet v mezích a hranicích daného státu. Paradoxně však byla marginalizace role, kterou násilí sehrávalo v každodenním životě, doprovázena zrodem nového diskursu, který válku vnímá jako konstitutivní prvek ustavených institucí. Válka je spodním proudem míru; samotný mír je zašifrovanou válkou. V této válce si každý musí vybrat stranu. Společnost je rozdělena do binární struktury a tato válka je vnímána jako permanentní, táhnoucí se až k pramenům, z nichž vyvěrá původ společenské organizace, a protéká moderní dobou v zákeřné podzemní formě ústící do rozhodující poslední bitvy, která jistě přijde, a na kterou je nutné se připravit. V binární struktuře společnosti je „dobré“ nebo „čisté“ ohrožováno zevnitř „špatným“ a „nečistým“ a v boji mezi nimi je pouze jeden vítěz. Tímto spodním proudem války, který podemílá společnost a rozděluje ji do binárního modu, je válka rasová.
Ať již ve své biologické, sociální kulturní či nábožensky motivované formě, je interpretace společenských dějin v pojmech vnitřního boje mezi „pravým“ a „falešným“, které si usurpuje právo prvorozeného „skutečných“ předků, temnou stranou mocenského modelu, jehož diskursem je podpora života. V zájmu zachování jednoho způsobu života, musí být jiný vymýcen – střední cesta či kompromis nejsou možné. Ale tato hrozivá moc smrti … se nyní projevuje jako protipól moci pozitivně ovlivňující život, jež usiluje jej spravovat, optimalizovat jej a podřídit jej přísné kontrole a regulaci. Biomoc již nepůsobí na úrovni jednotlivců, ale na úrovni populace a jménem jejího biologického přežití. Je situována a užívána na úrovni života, druhů, rasy a celého širokého fenoménu populace.
Statistické technologie umožnily populace studovat a učinily z nich objekt čerpání znalostí. Sběr ohromného množství informací podmiňuje rozpoznávací vzorce a obranu norem uvnitř rozrůzněných populací a nakonec i ovládání a pozměňování chování.
3. Disciplinární společnosti a společnosti kontroly
Disciplinární společnosti, ve kterých jsou položeny základy biomoci, dosáhly svého vrcholu na počátku 20. století a působili až do 70. let. Dospěly k organizaci velkých uzavřených prostředí. Individuum neustále prochází z jednoho prostředí do druhého, každé má své zákony: nejprve rodina, potom škola („už nejsi doma“), pak kasárna („už nejsi ve škole“), potom továrna, občas nemocnice, popřípadě vězení, které je uzavřeným prostředím v pravém slova smyslu. Foucault velmi dobře analyzoval ideální záměr uzavřených prostředí viditelný zejména v továrně: soustředit, rozmělnit v prostoru, uspořádat v čase, vytvořit časoprostorovou produktivní sílu, jejíž účinek musí být vyšší než součet elementárních sil. Velmi dobře ale také věděl o krátkodobém trvání tohoto modelu. Disciplína znovu prodělává krizi ve prospěch nových sil, které pozvolna vstupovaly do hry a které od konce 2. světové války nabývaly a stále nabývají na rychlosti.
Disciplinární společnosti nahrazují společnosti kontroly. Kontrola to je modulace – jako sebedeformujcí forma, která by se plynule měnila z jednoho okamžiku do druhého anebo jako síto, jehož očka by se měnila od jednoho místa k druhému. Dobře je to vidět na otázce mezd. Továrna byla tělesem, které přivádělo své vnitřní síly do bodu rovnováhy, nejvyššího možného ve vztahu k produkci, nejnižšího možného poměru ke mzdám. Společnost kontroly však nahradila továrnu podnikem a podnik to je duše, to je plyn. … Továrna vytvořila z individuí těleso, jež mělo dvojí výhodu – pro zaměstnavatele, kteří dohlíželi na každý prvek masy a pro odbory, které mobilizovaly masu odporu, podnik však neustále zavádí – pod označením zdravá soutěživost – nesmiřitelnou rivalitu – motivaci, která staví individua proti sobě a prochází každým z nich, rozdělujíc ho v něm samém. Modulující princip „mzdy za zásluhy“ nefunguje bez vábení samotné instituce Vzdělání: právě tak jako podnik nahrazuje továrnu, směřuje totiž tato stálá formace k tomu, aby nahradila školu a průběžná kontrola, aby nahradila zkoušku. To je nejspolehlivější prostředek, jak vydat školu na pospas podniku.
V disciplinárních společnostech se člověk nezastavil, aby znovu začínal (ze školy do kasáren, z kasáren do továrny), zatímco ve společnostech kontroly nikdy s ničím nekončí, podnik , formování, služba jsou metastabilní a koexistující stavy jedné a té samé modulace, jakoby jednoho univerzálního deformátora. … Disciplinární společnosti mají dva póly: signaturu, která označuje individuum a číslici nebo matriční číslo, jež označuje jeho pozici v rámci masy. Disciplína mezi oběma nikdy neviděla neslučitelnost, moc vytváří masu a individuum, současně formuje do určitého tělesa ty, nad nimiž je vykonávána a formuje individualitu každého člena tělesa. Ve společnosti kontroly už naopak podstatu netvoří ani signatura, ani číslo, ale šifra: šifra je heslo k průchodu, zatímco disciplinární společnosti jsou řízeny hesly příkazu (stejně tak z hlediska integrace, jako z hlediska rezistence). Numerická řeč jazyka kontroly je utvářena z šifer, které naznačují přístup k informaci nebo odmítnutí. Již se nenacházíme před dvojicí masa – individuum. Z individuí se stala „dividua“ a z mas vzory, data, trhy nebo „banky“.
Kapitalismus 19. století spočíval na koncentraci vlastnictví pro výrobu. V uzavřeném prostředí zřizuje továrnu. Kapitalista je vlastník výrobních prostředků, ale eventuálně také vlastník jiných prostředí chápaných pomocí analogie (rodinný dům dělníka, škola). Co se týče trhu, ten je dobyt jednou pomocí specializace, jednou kolonizací, jednou snížením výrobních nákladů. V současné situaci však již kapitalismus nemíří k výrobě. Často ji vypovídá na periferii třetího světa a to i ve složitých formách textilní výroby, metalurgie nebo naftařského průmyslu. Je to kapitalismus nadprodukce. Už nenakupuje prvotní suroviny a neprodává hotové výrobky: nakupuje hotové výrobky nebo montuje oddělené části. To, co chce prodávat jsou služby a to, co chce kupovat jsou akcie. Již to není kapitalismus zaměřený na výrobu, ale na výrobek – totiž na prodej a trh.
Disciplinační techniky působí natolik účinně, že si členové společnosti normy, které jim byly diktovány, nakonec zvnitřnili. Tudíž princip panoptikonu (1) s přechodem od disciplinární společnosti, jakou byla ještě fordistická společnost pásové výroby, velkých továren a welfare state, ke společnosti kontroly, kterou je společnost post-fordistická s transnacionálními podniky s globální síťovou strukturou výroby, subdodavateli, prekérní prací, vzestupem prekarizovaného terciálního sektoru a s neoliberální a neokonzervativní politikou, nezmizel, ale byl zvnitřněn.
Operačním módem biomoci je v terminologii Tiqqun Policie.
Další pojem, který Tiqqun užívají pro mocensko-politickou sféru současného globálního kapitalismu je „Imperium“, převzatý ze stejnojmenné knihy od autonomistického marxisty Antonio Negriho, kterou napsal spolu s americkým aktivistou Michelem Hardtem.
II. Imperium
Zhroucení tzv. východního bloku znamenalo urychlení globalizace světové ekonomiky, která v tzv. západním bloku začala odklonem od keynesiánského ekonomického modelu a na konci 70. let 20. století. Ekonomická globalizace si posléze vynutila nové mocenské uspořádání na celosvětové úrovni – Imperium.
„Impérium uplatňuje svou formu suverenity, která překonává suverenitu národních států, neomezenou formou suverenity, která nezná hranice, nebo zná jen hranice flexibilní a pohyblivé. Půjčili jsme si pojem Impérium od starých Římanů, vedeni myšlenkou, že Impérium zřejmě překonává alternativu tří klasických forem vlády – monarchie, aristokracie a demokracie – neboť je kombinuje v jediný vládnoucí řád.“ Mocenským znakem Imperia, který tomuto systému dominuje, je podle Negriho vojenská moc Severoatlantické aliance resp. Spojených států amerických, které tomuto paktu dominují a moc nadnárodních institucí, jakými jsou Světová banka, Světová obchodní organizace nebo Mezinárodní měnový fond. „Naše Impérium je však rovněž aristokratické, tedy je ovládáno omezenými skupinami elitních činitelů. Moc národních států má své těžiště zde, neboť několik málo dominantních národních států je s to ovládat globální ekonomiku a kulturní vlivy prostřednictvím jistého druhu aristokratické vlády“ Národní státy, které tvoří tuto aristokracii, můžeme lehce odvodit z orgánů jakými je například G20 nebo Rada bezpečnosti Organizace spojených národů.
„A nakonec je Impérium i demokratické v tom smyslu, že se prohlašuje za representanta globálního lidstva. Celá skupina národních států, jak dominantních, tak podřízených, pokládá za samozřejmé, že jistým způsobem reprezentuje své obyvatelstvo. Valné shromáždění Organizace Spojených národů je snad nejprominentnějším symbolem této demokracie národů. Když si uvědomíme, že národní státy své obyvatelstvo v pravdě adekvátně nereprezentují, můžeme se nicméně obrátit k nevládním organizacím jakožto institucím demokratickým nebo reprezentativním.“ Nevládní organizace v imperiálním řádu představují sektor „občanské společnosti“.
Národní státy v tomto systému byly procesem globalizace podřízeny autoritě Impéria a podržují si pouze své základní funkce, jako je regulace zákonných norem, směny, ekonomických toků, migrace apod., které ale již nejsou znakem jejich suverénní moci, nýbrž plní uvnitř Impéria jeho logikou určené úkoly.
I v době moderny byla suverenita národních států dosti spornou otázkou, ale přechod k Impériu nás již bezpodmínečně nutí, filosofické koncepce, na kterých byly národní státy ustaveny promýšlet znovu a v novém kontextu.
Z uvedeného jasně vyplývá, že legitimita tzv. zastupitelských demokracií je v současnosti ještě iluzornější než kdy předtím. „Snad je přehnané tvrdit, charakterizujeme li volby jako příležitost vybrat si, který člen vládnoucí třídy bude špatně zastupovat lid po nejbližší dva, čtyři roky či šest let, ale jistě je na tom i kus pravdy… Soudíme však, že dnes je lidové zastupování ohroženo v samotných základech podstatnějším způsobem. Při přechodu k Impériu národní státy ztrácejí své vymezení, národní hranice (ač jsou stále vymezené) se relativizují, a dokonce i představa národního ztrácí na stabilitě. Jak je národní svrchovanost nahrazována autoritou nové nadnárodní síly – Impéria, politická realita ztrácí svá vymezení. … Uvažme například fungování nadnárodních ekonomických institucí, jako je Světová banka, Mezinárodní měnový fond a Světová obchodní organizace. Podmínky kladené těmito institucemi značnou měrou berou z rukou národních států rozhodování o ekonomické a sociální politice. Podřízeným národním státům se tak děje viditelněji, ale rovněž i dominantní státy jsou podrobeny vládě těchto institucí.“ Projevuje se zde absence téměř jakékoliv kontroly legitimního fungování těchto institucí a jejich představitelé nenesou za svá rozhodnutí patřičnou zodpovědnost, ač často rozhodují doslova o životech milionů lidí. Demokratický deficit je u valné většiny nadnárodních institucí enormní. „Pokud koncipujeme demokracii v termínech svrchované autority jakožto zástupkyně lidu, pak se demokracie v Imperiálním věku nejen neuskutečňuje, ale je ve své podstatě neuskutečnitelná.“
Tiqqun jsou ovšem ke slabinám Hardtovy a Negriho teorie, které označují jako „Negriismus“, nesmlouvaví. Nesdílí jejich názor, že globální multituda (množství) utvoří globální občanskou společnost a nahradí současné mocenské struktury.
Tiqqun chápou svou současnost – přelom tisíciletí – jako dějinný okamžik, v němž se biomoc začíná plně integrovat do „spektáklu“ – pojem, kterým Guy Debord (nejvýznamnější člen Situacionistické internacionály) označoval sociální vztah mezi lidmi zprostředkovaný za pomoci obrazů. Jeho zrod umístil do období, kdy začaly být pokroky v psychoanalýze uplatňovány v marketingu a reklamě. Biomoc se vztahuje k produkční sféře, zatímco spektákl ke sféře spotřeby.
III. Spektákl
1. Definice
Debord jako jeden z mála pochopil, že za světem politicko-ekonomické materiální skutečnosti a za světem filosofie – tedy jak za základnou, tak i za nadstavbou – leží visuální terén „obrazů-objektů“, který v udržování společenského řádu vhodného pro fungování kapitalismu, získává převahu nad textovým vyjádřením a dokonce i nad hmotnými podmínkami, do nichž lze zahrnout i politickou kulturu.
Stejně jako kdysi Francouzi kolonizovali Indočínu a Alžírsko, kolonizoval postupně kapitalistický zbožní systém i tkáň každodenního života, až se to, co bylo dříve prožíváno přímo stalo pouhou representací. Spektákl je pokročilou formou toho, co Marx v Politicko-ekonomických rukopisech nazval zbožním fetišismem.
První fáze nadvlády ekonomiky nad sociálním životem zavlekla do definice jakéhokoliv lidského uskutečnění očividnou degeneraci být na mít. Další fáze, spočívá na celkové okupaci sociálního života nahromaděnými výsledky ekonomiky, vede ke všeobecnému posunu od mít k jevit se, z nějž jakékoli konkrétní „mít“ musí čerpat svou bezprostřední prestiž i nejposlednější funkci. Jakákoliv individuální skutečnost se zároveň stala skutečností společenskou, přímo závislou na společenském působení a jím utvářenou. Je jí povoleno jevit se pouze proto, že není.
Řeč spektáklu je tvořena znaky vládnoucí produkce, které jsou současně posledním útočištěm této produkce. Neříká nic víc než „co se jeví, to je dobré, a co je dobré, to se jeví“. Postoj, který principiálně vyžaduje, je ono pasivní přijímání, kterého de facto již dosáhl tím, že se jeví bez námitek, svým monopolem na zjevnost (apparence). Spektákl nechce dospět k ničemu jinému než k sobě samému. Jako neodmyslitelná příkrasa předmětů, jež jsou v současnosti produkovány, jako obecný výklad racionality systému či pokročilý ekonomický sektor, jehož přímo utváří obrovské a stále narůstající množství obrazů-předmětů, je hlavní produkcí současné společnosti.
Spektákl si podrobuje živé lidi v té míře, v jaké si je celkově podrobila ekonomika. Není ničím jiným než ekonomikou vyvíjející se pro sebe samu. Je věrným odrazem produkce věcí a nevěrnou objektivizací těch, kdo produkují. Je materiální rekonstrukcí náboženské iluze. Spektakulární technika nerozptýlila náboženská oblaka, do nichž lidé umístili vlastní schopnosti, které oddělili od sebe samých: pouze je propojila s jistou pozemskou základnou.
U kořenů spektáklu stojí nejstarší společenská specializace – specializace mocenská. Spektákl je tedy specializovanou činností, promlouvající za souhrn ostatních činností. Je diplomatickou representací hierarchické společnosti stojící před ní samou, před společností, v níž je jakákoliv jiná promluva zapovězena. To nejmodernější je zde také tím nejarchaičtějším. Oddělenost je alfou i omegou spektáklu. Institucionalizace společenské dělby práce a utvoření tříd vybudovaly prvotní posvátné nazírání, mystický řád, do nějž se veškerá moc od samého počátku odívá.
Tiqqun považují spektákl za „diskursivní“ dimensi Imperia. Jelikož logika spektáklu působí za mezí diskursu, musí být proto chápána v poli představivosti jako takové. Genialita spektáklu spočívá v tom, že získal monopol na posuzování, na akt pojmenovávání. Takto může do své metafyziky vpašovat a dále šířit podvodné interpretace reality jako skutečnost, jak to ostatně v minulosti činily náboženské systémy.
„Oddělení prodeje se stalo středem anebo duší podniku. Říkají nám, že podniky mají duši – to je zkutečně nejhrůzostrašnější zpráva světa. Marketing je nyní nástrojem společenské kontroly a vytváří nestoudný rod našich pánů.“ (Deleuze)
2. Koncentrovaná, rozptýlená a integrovaná spektakularita
Debord rozděluje společnosti spektáklu do tří kategorií:
V prvé působí koncentrovaná spektakularita, jež charakterisovala země bývalého Východního bloku. Koncentrovaná spektakularita je bytostně spjata s byrokratickým kapitalismem; jako techniku státní moci ji však lze importovat i do zaostalejších ekonomik, nebo ji aplikovat v určitých momentech krize rozvinutého kapitalismu. Byrokratické vlastnictví je ve skutečnosti samo koncentrované v tom smyslu, že jednotlivý byrokrat má k vlastnictví celkové ekonomiky vztah pouze prostřednictvím byrokratického společenství a pouze jakožto jeho člen. Také méně rozvinutá produkce zboží se prezentuje v koncentrované podobě: zboží, kterým byrokracie disponuje, je souhrnná společenská práce, a to, co tato byrokracie prodává společnosti zpět, je celkové přežití. Diktatura byrokratické ekonomiky nemůže vykořisťovaným masám nechat žádný významnější prostor volby, neboť si všechno musela zvolit sama a jakákoli jiná vnější volba, ať už se týká stravování nebo hudby, již tedy znamená volbu jejího naprostého zničení. Tuto diktaturu musí provázet permanentní násilí. Její spektákl vnucuje obraz dobra, který shrnuje vše, co oficiálně existuje, a zpravidla se koncentruje v jediném člověku, jenž je garantem jeho totalitární soudržnosti. S touto absolutní hvězdou se každý musí magicky ztotožnit, anebo zmizet. Jedná se totiž o vládce ne-konzumace všech ostatních, o heroický obraz přijatelného smyslu absolutního vykořisťování, jímž je ve skutečnosti prvotní akumulace, urychlená terorem. Musí-li se každý Číňan učit Maa, a tedy se jím stát, je to proto, že neexistuje nic jiného, čím by člověk měl být. Kde vládne koncentrovaná spektakularita, vládne také policie.
V druhé pak rozptýlená spektakularita, která je spjata se zbožním nadbytkem, s ničím nenarušovaným rozvojem moderního kapitalismu. Každé jednotlivé zboží je zde ospravedlněno ve jménu velkoleposti souhrnné produkce předmětů, jejíž spektákl představuje jakýsi apologetický katalog. Na scéně sjednoceného spektáklu, jenž je součástí ekonomiky nadbytku, se přetlačují nesmiřitelná tvrzení; stejným způsobem pak různé hvězdné druhy zboží souběžně podporují své rozporné projekty uspořádání společnosti, přičemž automobilový spektákl usiluje o dokonalý provoz, ničící stará městská centra, zatímco spektákl města samotného potřebuje určité čtvrti pro muzea. Uspokojení, jež je samo o sobě již problematické a o němž se má za to, že náleží ke konzumaci celku, je ihned falzifikováno v tom ohledu, že reálný konzument se může přímo dotknout pouze po sobě následujících zlomků onoho zbožního štěstí, zlomků, v nichž je kvalita připisována celku pokaždé očividně nepřítomna.
Ve svých Komentářích ke společnosti spektáklu Debord rozvíjí kategorii integrované spektakularity, která je sloučením obou předchozích a dále ji rozvádí ve své předmluvě k reedici Společnosti spektáklu z roku 1992.
Co se týče koncentrace moci, je nyní řídící centrum skryté a není obsazeno žádným vůdcem nebo jasnou ideologií. A na rozptýlené straně spektákl nikdy předtím nevtiskl svou značku v takové míře téměř veškerému společensky vytvářenému chování a předmětům. Začlenil se do skutečnosti ve stejném rozsahu, jako by ji opisoval. V důsledku toho tato skutečnost již nečelí integrovanému spektáklu jako něčemu cizímu. Když byl spektákl ještě koncentrovaný, větší část jej obklopující společnosti mu unikala; když byl rozptýlený, unikala mu alespoň malá část; dnes nikdo. Spektákl se rozšířil do takové míry, že nyní prostupuje celou společností. V teorii bylo možné snadno předvídat, co bylo rychle a všeobecně demonstrováno praktickou zkušeností neustálých ekonomicky podmíněných pokroků: to, že se globalizace klamu rovněž stala falsifikací globu. (2) Protože se „velké schizma“ třídní moci završilo smířením, je nutno říci, že sjednocená praxe integrované spektakularity v současnosti „uskutečnila ekonomickou proměnu světa“ a zároveň „policejními prostředky změnila vnímání.“ (Policie sama je za daných okolností zcela nová.) Svět se nakonec mohl prohlásit za oficiálně sjednocený jedině proto, že v celosvětové ekonomicko-politické skutečnosti k tomuto splynutí došlo již předtím. Stalo se tak rovněž proto, že situace, do níž oddělená moc v univerzálním měřítku dospěla, je tak závažná, že tento svět se musel co nejdříve sjednotit a podílet se jako jediný blok na téže konsensuální organizaci světového trhu, zfalšovaného a spektakulárně garantovaného. Tento svět se však nakonec nesjednotí.
Debord na sklonku života vnímal přechod do imperiální fáze světového systému moci, ale rovněž předvídal, že imperiální řád nebude příliš stabilní.
Pro dokreslení je ještě záhodno uvést definici spektáklu od amerického filosofa Richarda Gilmana-Opalského:
Spektákl je určitou strategickou interpretací světa, jež působí jako operační logika (tj. ideologie) efektivně organizující společnost jak v pojmech náležejících základně, tak i pojmech nadstavbových. Spektakulární formy kapitalismu nebo socialismu můžeme nalézt v kontextu hegemonických diskursů, jež každou z těchto forem umisťují do vztahu s jinou užívanou mytologií. Mytologií je zde míněna řada příběhů a přesvědčení úmyslně podporovaných vypravěči, kteří ovládají komunikační prostředky. Tyto příběhy jsou pak široce přijímány jako věrohodné. Stejným způsobem, jakým jsou v našich spektakulárních společnostech kapitalismus a socialismus vykládány, jak si je lidé představují a jak jsou koncipovány, nás přivede pouze k jejich spektakulárním formám. Musíme se prosekat celým ideologickým vyprávěním až k významovému jádru, abychom nalezli „věci samotné“. Takto se můžeme postavit ke každému „ismu“; feminismu, komunismu, konservatismu, anarchismu nebo ke každému rámci, který se k analýze světa staví nebo může stavět apriorním způsobem. Vedle ideologické podstaty, musíme mít rovněž na paměti, že se spektákl snaží reprodukovat kvůli skutečné kontrole, skutečnému vlivu, a kvůli ovládání skutečných zdrojů (jak lidských, tak i hmotných). Ideologie je důležitá proto, že může být zhmotněna. Působí biopoliticky, jelikož si ji neseme ve svých hlavách, řídí svět těl, která každodenně vytváří a přetváří svět. Opalsky tedy přiznává určité biopolitické působení již spektáklu samotnému.
Operačním modem spektáklu je v terminologii Tiqqun Publicita.
IV. SUBJEKTIVIZACE
Současná společnost, jak již bylo naznačeno, je podrobena výzkumu a analýze vzorců chování, rutin a konzumu. Úplná obeznámenost s těmito informacemi je na trhu realitou. Z toho vychází tendence tržní chování modelovat a posilovat prostřednictvím sítě koordinátů. Současná kapitalistická produkce, spojením biomoci – jakožto disciplinační technologie – a spektáklu – jakožto quasi-náboženského systému statusové spotřeby – v nejširším slova smyslu, včetně spotřeby „intelektuální“- nabývá antropogenní (člověka produkující) povahu.
Propojení biomoci a spektáklu je dobře vidět na figurách zadluženého a medializovaného, které současné období, minimálně v okcidentálních konzumních kulturách, charakterizují.
Sociální systémy přecházejí ze systému welfare na systém debtfare, tím, že se půjčky stávají primárním prostředkem uspokojování společenských potřeb. V systému debtfare se zadlužení jeví, dokonce i sami sobě, více jako spotřebitelé, než jako výrobci. Jistěže produkují, ale jejich práce splácí dluhy, za něž jsou zodpovědní, protože spotřebovávají. Schopnost splácet dluhy se stává schopností zůstat v sociálním systému a podržet si občanská a sociální práva. Postava zadluženého má mnoho schodných rysů s figurou Blooma, který představuje jeden z analytických nástrojů, které Tiqqun užívají.
Naproti tomu je figura medializovaného v teorii Tiqqun bližší figuře Jeune-Fille. Spojení spektáklu a biomoci, jak se projevuje prostřednictvím nových médií, lidem nebrání v sebevyjádření, ale naopak je k němu nutí, vyzývá je ke spoluúčasti, aby si vybrali co chtějí, přispěly svými názory, vyprávěli o svém životě. Média neustále reagují na like a dislike a udržují medializovaný subjekt v režimu ustavičné pozornosti a příval informací často přetěžuje jeho kognitivní síly a narušuje schopnost posuzovat pravdivost a nepravdivost informací a jejich praktickou použitelnost a rovněž přispívá k nárůstu psychických poruch a onemocnění. Medializovaný je plný mrtvých informací, které dusí jeho moc vytvářet informace živé. Zatímco vědomí odcizené práce je rozpolcené, vědomí medializovaného je fragmentované a rozptýlené. Změnila se rovněž povaha produkce v „duševní práci“. Znalosti již nejsou prostředkem k vytváření hodnoty, ale již spíše samotná produkce znalostí je tvorbou hodnoty.
V. Imperiální občanství
Je to pocit viny, viny za nepatřičnost, který jedince nutí k pohybu; vytváří pro občana impulsy. Vina z touhy po afektivním působení vytváří touhu reaktivní, která zdůrazňuje nedostatek a do našich duší leptá otázku „proč?“ Vina je tajným kódem spektáklu, jež nás tiše soudí a odsuzuje za to, že jsme nedali tyto nedostatkem hnané touhy do oběhu. Jestliže se jednou tento oběh rozpohybuje, je to dohled – a další hrozba tvrdé odplaty – jež zajišťuje regulaci tužeb a vyznačuje meze a parametry definující občanství.
„Imperiální občanství“ je odstupňováno na základě přístupu ke konzumu a statusovým symbolům představujícím sounáležitost s určitou třídou nebo symbolickou moc uvnitř systému jevení se ve spektáklu; přístupem k sociálnímu, symbolickému, znalostnímu, kulturnímu a hmotnému kapitálu. Tyto druhy kapitálu umožňují přístup k prostorové i sociální mobilitě a konec konců zajišťují i prosté přežití.
Poznámky:
(1) Panoptikon – budova, která je architektonicky řešena tak, že umožňuje neustálý dohled nad svými obyvateli. Ačkoliv není pro jednoho pozorovatele fyzicky možné celý prostor naráz sledovat, osoby umístěné v místnostech/celách nedokáží rozlišit, zda jsou či nejsou právě pozorovány, a má se u nich tedy vyvíjet návyk chovat se vždy tak, jako by byly pozorovány permanentně.
(2) Debord již teze 111 společnosti spektákulu předpovídá brzký zánik „socialistické“ soustavy, která, jak je nyní již možno říci, bude vymazána z počítačové paměti…