Tiqqun: Smutek civilisovaného válečníka

Tento text je překladem jedné kapitoly z knihy This is not a program francouzského kolektivu Tiqqun (1)

„Distancuji se od těch, kteří čekají na příležitost, na sen, na pouliční nepokoje, aby dostali možnost uniknout své nedostatečnosti. Až příliš totiž připomínají ty, kdo dříve svěřovali bohu starost o spásu svého promarněného bytí.“

Georges Bataille

Běžně se připouští, že hnutí roku 77 bylo poraženo proto, že nebylo schopno z památných střetů v Boloni [vyvodit a] ustavit vážný vztah ke své ofenzivní síle, ke svému vlastnímu „násilí“. Celá imperiální strategie spočívá v tom a každým rokem se obnovuje tím, že od populace izoluje její „nejnásilnější“ části – „ztroskotance“, „nekontrolovatelné“, „autonomy“, „teroristy“, etc. V protikladu k policejní představě světa, musí být [jasně] řečeno, že s ozbrojeným bojem [jako takovým] žádný problém není. Žádný boj, který měl [nějaký] význam, nebyl nikdy veden beze zbraní. Jediný problém ozbrojeného boje je zakonzervování monopolu na jeho užívání – [tj.] stát. Z toho vyplývá otázka užití zbraní. Během března 77 v Římě protestovalo na sto tisíc lidí, z nichž deset tisíc bylo ozbrojených. To, že nebyl za celý den zabit žádný fízl, ač by bylo lehké fízly zmasakrovat, nám pomáhá o něco lépe pochopit rozdíl mezi tím být ozbrojen a zbraně použít. Být ozbrojen je součástí vyvažování poměru sil, odmítnutím vydat se na milost a nemilost policii, [snahou] legitimně si zachovat beztrestnost. Pokud se z touto otázkou vypořádáme, zbývá nám zde ještě problém vztahu k násilí. Pokud tento problém není řešen, vždy narušuje pokrok antiimperialistické podvratné činnosti.

Veškeré „válečné stroje“1 jsou svou povahou společenstvími, společenstvími bez státu. V situaci obležení jsou tlakem Impéria do určité míry předdefinovány. Stávají se společenstvími určitého typu: společenstvími válečníků. Pakliže každé bytí si ve svém středu nese válku a pozná chvíli, kdy je třeba zapojit se do bitvy, pak menšina musí válku pojmout jako základní předmět své existence. Členové této menšiny se stávají válečníky. „Válečný stroj“ se nadále musí bránit nejen vůči nepřátelským útokům, ale také proti hrozbě, že se od něj oddělí válečnická menšina, vytvoří ze sebe kastu, vládnoucí třídu, embryo státu a přemění útočné prostředky jimiž disponuje na prostředky útlaku, tj. převezme moc. Utvoření vážného vztahu k násilí pro nás znamená utvoření vážného vztahu k menšině válečníků. Tento vztah byl prvně načrtnut v posledním Clastrsově textu z roku 77 Smutek civilisovaného válečníka. Protože veškerá propaganda klasicky chápané síly/mužnosti selhala, bylo jaksi nutné dotáhnout tento podnik do konce.

Vzdor tomu, co nám tvrdí IT, není válečník absolutní figurou, a už vůbec ne ztělesněním absolutní síly/mužnosti. Válečník je figurou odnětí/amputace. Válečník pociťuje existující jen skrze boj, skrze konfrontaci s JINÝM; je figurou, která nepřichází prosazovat [pro]cítění existujícího. Není nic smutnějšího, než podívaná na tuto formu života, která v každé situaci očekává konflikt, aby si jeho prostřednictvím léčila absenci vlastní osobnosti. Zároveň však také není nic více vzrušující, protože tato absence není pouhým nedostatkem, absencí důvěrného vztahu k sobě samému, ale spíše positivitou/kladem. Válečník je skutečně upřímně podněcován jedinou touhou, dalo by se říci touhou výlučnou: zmizet. Válečník již nechce více existovat, ale toto zmizení má určitou formu. Chce humanisovat svou smrtonosnou profesi. Proto také nikdy nedochází k jeho promísení se zbytkem lidstva, protože to se spontánně brání proti směřování do nicoty [, které je válečníkovi vlastní]. Obdiv k válečníkovi je poměřován odstupem, který si vůči němu udržuje. Tak je válečník odsouzen k samotě. Jeho velká vnitřní nespokojenost se přímo váže ke zkutečnosti, že se nemůže stát součástí žádné pospolitosti, kromě klamné pospolitosti válečníků, která mezi sebou nesdílí nic kromě osamělosti. Prestiž, renomé a sláva jsou pro něj menší odměnou, než jediná forma slučitelná s jeho samotou. Jeho bohatství i jeho zatracení jsou v ní rovněž obsaženy.

Válečník je figurou neklidu a pustošení. Vlivem svého „nebytí“, bytím pouze pro-smrt, se jeho niternost stává ubohou a on to ví. Jako by ani nebyl stvořen pro tento svět. Proto také ke světu není vázán, očekává konec. K válečníkovi se ovšem váže i něžnost, téměř jemnost, která je tímto tichem, touto polo-přítomností. Pokud tu válečník není, často je tomu tak proto, že v opačném případě se může pouze vláčet podél těch, kteří jej obklopují na cestě k ničení. Válečník také miluje: tím, že ostatní chrání před smrtí, kterou si nese ve svém srdci. Namísto lidské společnosti válečník upřednostňuje samotu. Činí tak spíše z dobré vůle, než ze znechucení. Může se také připojit k smutnému svazku válečníků, kteří na sebe hledí jak jeden po druhém sklouzávají do chřtánu smrti. Taková už je jejich povaha.

[Pro lepší pochopení posledních dvou odstavců si čtenáři, z pozice překladatele dosti drze, dovolím připomenout citát Holgera Meinse, člena RAF popraveného podvýživou justičními orgány německého státu: „Situace je jasná. Bojuji proti policejním sviním jako člověk za osvobození lidstva. Jsem revolucionář ve válce. Přesto, že miluji život, vzývám smrt. Sloužím tím lidu.“]

V tomto smyslu nemůže společnost, k níž patří, válečníkovi důvěřovat. Nevylučuje jej, ale také jej doopravdy nepřijímá, vylučuje ho jako by jej přijímala a přijímá jej jako by ho vylučovala. Abychom tento vztah pochopili, je nutné jeho fungování rozpoznat. Prestiží, kterou společnost válečníkovi přiznává, jej od sebe udržuje v jisté vzdálenosti. Tímto způsobem jej k sobě připojuje a zároveň jej tím [rovněž] odsuzuje. „Po každé splněné vojenské akci“, píše Clastrs, „válečník i společnost dojdou ke stejnému závěru: ‘Bylo to dobré, ale mohu udělat víc a získat další slávu,’ říká válečník. ‘Bylo to dobré, ale musíš udělat více, aby si u nás dosáhl větší prestiže,’ říká společnost. Jinými slovy, svou osobností (zejména svou slávou) a stejně tak i svou úplnou závislostí na vztahu ke kmeni (kdo jiný může válečníka oslavovat?) se válečník stává, volens nolens, vězněm logiky, jež jej tlačí k tomu, udělat znovu o něco více. Bez toho společnost zapomene na jeho minulé hrdinské činy i slávu, kterou jej obdařila. Válečník existuje jen ve válce, je zcela oddán „aktivismu“ a proto, po krátké prodlevě, smrti. Jestliže je válečník takto ovládaný a odcizený společnosti, „existence organisované skupiny ‘profesionálních’ válečníků, ať již v té nebo oné společnosti, má sklon přeměnit nepřetržitý válečný stav (obecný stav primitivních společností) na permanentní skutečnou/efektivní válku (specifická situace válečnických společností). Tato přeměna, dovedená ke konci, je předzvěstí důležitých sociologických následků, jež se dotýkají samotné struktury společnosti a proměňují její nerozdělené bytí. Moc rozhodovat o válce a míru (moc nejzásadnější) již ve skutečnosti nepřísluší společnosti jako celku, ale bratrstvu válečníků, kteří své soukromé zájmy staví nad sdílené zájmy společnosti, kteří ze svého dílčího stanoviska činí stanovisko celého kmene … Ze skupiny orientující se zprvu na získávání prestiže, se pospolitost válečníků mění na nátlakovou skupinu, která tlačí společnost k tomu, aby přistoupila na zintenzivnění války.“2

Podvratná společnost odporu, kontra-společnost musí, [ehm], my musíme každému válečníkovi, každé bojující organizaci, přiznat prestiž vážící se k jejich hrdinským činům. Musíme obdivovat odvahu s jakou přistoupili k té či oné ozbrojené operaci, technickou dokonalost toho kterého únosu, atentátu, všech úspěšných vojenských akcí. Musíme ocenit odvahu toho kterého útoku na věznici s cílem osvobodit naše soudruhy. Musíme válečníky, abychom se proti nim ubránili, zaslíbit smrti. Obranný mechanismus, který primitivní společnosti uvádějí do chodu, aby zažehnali nebezpečí, které válečník, už ze své podstaty, představuje je asi takovýto: život nerozděleného těla společnosti [postavený] proti smrti válečníka. Abychom objasnili znění kmenového zákona [uvádíme]: primitivní společnost je svým bytím společností pro válku [společností ve válečném stavu], ale zároveň a z toho samého důvodu je také společností [stavící se] proti válečníkovi. To ale náš smutek neučiní dvojsmyslným.

V 70. letech byl vztah italského hnutí k jeho ozbrojené menšině touto dvojsmyslností poznamenán. Oddělení se ozbrojené menšiny a její zformování do podoby autonomní ozbrojené síly nikdy nepřestalo vzbuzovat strach. A toho chtěl také stát svou „Strategií napětí“3 docílit. Umělým vyzvednutím ozbrojené sféry konfrontace, kriminalizací politického boje, donucením členů bojových organizací ke stažení se do úplného utajení, je chtěl oddělit od hnutí a učinit je stejně nenáviděnými jako byl stát sám. Jednalo se zde o zničení hnutí jakožto „válečného stroje“, tím, že bude donuceno přijmout válku se státem jako svůj výlučný předmět činnosti. Berlinguer, generální tajemník PCI (italské komunistické strany – pozn. překl.), v roce 1978 razil heslo: „Buď se státem, nebo s Rudými brigádami“, což především znamenalo: „Buď s italským státem, nebo se státem Rudých brigád.“ Toto heslo shrnuje techniku, jejímž prostřednictvím Impérium hnutí otupilo; a kterou v současnosti znovu oživilo, aby mohlo čelit návratu antikapitalistického boje.

Použitelnost této teorii lze doložit na příkladu první světové války

Poznámky:

(1) Tato skupina bývá často mylně řazena k tzv. povstaleckému anarchismu. Sama je ovšem, v tom nejlepším slova smyslu, vděčnou a starostlivou dědičkou situacionistických přístupů.

(2) Válečný stroj je pojem užívaný Deleuzem a Guattarim v knize Tisíc plošin. Definují jej takto: „Válečný stroj sám se zdá být neredukovatelný na státní aparát, je mimo jeho svrchovanost, předchází jeho právu: pochází od jinud (s. 399) … Nestačí tvrdit, že stroj je vůči aparátu vnější, je třeba dokázat myslet válečný stroj jako něco, co je sama ryzí forma exteriority, zatímco státní aparát vytváří formu interiority, kterou zpravidla považujeme za vzor nebo podle které máme ve zvyku myslet. (s. 401) … Stát sám od sebe nemá válečný stroj, přisvojuje si ho jen ve formě vojenské instituce, a ta mu neustále působí problémy. Odtud nedůvěra států vůči jejich vojenské instituci, jakožto dědictví vnějšího válečného stroje (s. 402).“ Deleuze a Guattari tento pojem odvodili z formy organizace kočovných kmenů a nájezdnických hord, kde fungovala určitá forma kmenové a vojenské demokracie. Nespojují jej nutně s válečným stavem a považují jej v modifikované podobě za vhodný nástroj pro autonomní formu organizování se a také za do určité míry vhodnou formu pro asymetrický boj proti státu.

(3) Pozornému čtenáři jistě neunikla analogie s chováním bolševické strany během občanské války v Rusku.

(4) Strategie napětí (italsky strategia della tensione) je způsob jak ovlivnit smýšlení veřejnosti za použití strachu, propagandy, mylných informací, psychologického boje, tajných agentů, fiktivních teroristických útoků a dokonce i teroristických útoků skutečných. Jedná se o záměrné vytváření napětí proto, aby ostatní přijali naši myšlenku nebo řešení ve snaze se tohoto tlaku zbavit nebo předejít dalšímu nepohodlí.